13. Almanach Ruch, časopis Lumír a jejich představitelé
13. 1. 2010
Situace v 2. polovině 19. století: (stejný začátek jako u MO č. 12)
50. léta - vláda Františka Josefa I., ministrem spravedlnosti a později vnitra byl rakouský politik Alexander Bach, byl hned po císaři nejmocnějším mužem státu (Bachův absolutismus)
- za jeho vlády (do roku 1959) však zadlužil stát, zavedl cenzuru a policejní pronásledování (nechal odvézt do Brixenu Karla Havlíčka Borovského), omezil společenský a politický život, naopak se však zasloužil o rozvoj na poli hospodářském (rozvíjí se průmysl i obchod, stavěly se silnice, železnice)
60. léta - rozkvět veřejného a politického života, kulturní rozmach:
- rozvíjí se žurnalistika
- vznikají různé kulturní spolky: pěvecký spolek Hlahol, tělovýchovný spolek Sokol (zakladatelem Miroslav Tyrš), Umělecká beseda (středisko českých spisovatelů, výtvarníků a hudebních skladatelů)
- vrcholí snahy o založení českého divadla: 1862 - otevřeno Prozatímní divadlo (hrou Král Vukašín Vítězslava Hálka), 1868 - položen základní kámen ND
- kulturní rozmach lehce zbrzdily tyto skutečnosti:
- centrálně řízená rakouská monarchie se změnila na Rakousko-Uhersko (na požadavky Čechů a Slováků nebrán zřetel, přichází nová germanizační vlna)
70. léta - společenské rozčarování po rakousko-uherském vyrovnání
2. polovina 19. století v dalších druzích umění:
a.) Architektura a výtvarné umění - historizující stavební slohy:
novogotika - přestavba kostelů, přestavba zámků (Hluboká, Lednice)
novorenesance - Národní muzeum, Rudolfinum, Národní divadlo - na jeho stavbě se podíleli prestižní umělci své doby, tzv. „generace Národního divadla
novobaroko - Strakova akademie (dnes sídlo vlády ČR)
b.) Hudba:
Bedřich Smetana - opery Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, Dalibor, Libuše, Hubička, Tajemství, symfonická báseň Má vlast
Antonín Dvořák - Slovanské tance, symfonie Z nového světa, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, opery Čert a Káč,a Rusalka
Leoš Janáček - Lašské tance, opery Její pastorkyňa, Výlety pana Broučka, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos
2. polovina 19. století v literatuře:
60. léta 19. století – májovci - první velká lit.skupina 2. poloviny 19. st., která usilovala o modernizaci ČL, 1958 vydali almanach Máj (Hálek, Neruda, Světlá, Arbes)
70. a 80. léta 19. století - v této době vedle sebe existovaly dvě výrazné literární skupiny (nevystupovaly proti sobě, ale navzájem se obohacovaly) - ruchovci, lumírovci
ruchovci
|
lumírovci
|
- národní zaměření (snaží se řešit aktuální problémy národní a sociální)
|
- kosmopolitní zaměření (chtějí se svou tvorbou přiblížit světu a pocitům moderního člověka)
|
- název podle almanachu Ruch (vydán 1868 na počest položení základního kamene ND)
|
- název podle časopisu Lumír
|
- navazují na národní obrození, často píší díla s tematikou historickou, vlasteneckou, mají zájem o selství
|
- hojná překladatelská činnost i vlastní tvorba čerpající podněty z literatury světové
|
- Svatopluk Čech, Josef Václav Sládek (přispěl do Ruchu, ale později se přiklání spíš k lumírovcům), Eliška Krásnohorská, Alois Jirásek
|
- Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer
|
- motto: „Umění pro národ“
|
- motto: „Umění pro umění“ (požadavek umělecké svobody a čistého umění)
|
Novoromantismus = navazují v mnohém na romantismus z počátku století (zájem o historická témata), ale zároveň se nebrání podnětům nových uměleckých směrů (symbolismus, dekadence, realismus)
SVATOPLUK ČECH (1846-1908)
- básník, představitel ruchovců (národní poezie)
- 20 let vydával časopis Květy
a) poezie:
Evropa a Slavie – alegorická báseň s námětem společenské revolty: Evropa je název lodi, na které jsou převáženi vězni – revolucionáři – do vyhnanství. Dostanou se do rozepře a ta nakonec vrcholí zkázou lodi. Slávie je alegorický název lodi, na které se shromáždí zástupci slovanských národů, semknou se pod vedením Rusa a přemůžou vzbouřenou posádku.
(alegorie = jinotaj; skutečnost pojmenovává nepřímo)
Ve stínu lípy – sedm veršovaných vyprávění, které podávají různí vypravěči, kteří se scházejí u hostince po lípou
Lešetínský kovář – báseň s národnostní a sociální tematikou; kovář odolává nátlaku německých podnikatelů, kteří chtějí koupit jeho kovárnu
Písně otroka – básnická sbírka se sociální tematikou; otroci trpí pod bičem otrokářů, ale bojují za lepší svět
b) próza – Čech se proslavil svými dvěma satirickými prózami, tzv. „broučkiádami“:
Pravý výlet pana Broučka do Měsíce – pan Brouček je zámožný pan domácí na Starém
Městě v Praze a je denním hostem hradčanské hospůdky Na Vikárce. Jednoho večera poseděl Na Vikárce trochu déle a také víc popíjel, a když se vrací domů, vidí před sebou Prahu zalitou měsíčním svitem. Napadne ho, co četl a o čem vášnivě mluvil s hospodským (bavili se o tom, jestli je Měsíc obydlen). Zadívá se na měsíc, a jako by byl přitahován zvláštní přitažlivostí, vystoupí na zeď podél starých zámeckých schodů, odtud na střechu domku, ale pak už je opravdu tažen vzhůru, výše a výše, až dopadne na pevnou půdu - je na Měsíci. Když procitne, vidí, že je v jakési rokli. Vyleze z ní a s hrůzou pozná, kde je. Uvidí podivného jezdce Hvězdomíra a ten Broučka osloví vzletnými českými verši. Měsíčan slíbí panu Broučkovi, že ho zavede do domu měsíčního filozofa, jehož dceru už patnáct let miluje. Brouček se podivuje nad chováním Měsíčanů, utěšuje se však, že český jazyk nevyhyne. Zanikne-li na zemi, na Měsíci bude žít dál. Ve filozofově domě postaví před pana Broučka vázu s nádhernými květinami a baví ho čtením podivného pojednání. Brouček při čtení usne. Filozofova dcera se do Broučka zamiluje, což vzbudí u Hvězdomíra žárlivost. Pan Brouček dostane dva krásné květy a je vybídnut, aby jejich obsah vysál. Brouček je nešťasten. Má krutý hlad, vzpomíná na Zemi, na Vikárku, na jídlo a má starosti, jak je to doma s nájemným, neboť už minul činžovní termín. Ještě nešťastnější je, když slyší, jak dlouho trvá jeden měsíční den a že se na Měsíci jí jen v poledne, večer už jen něco málo. Hvězdomír pak zavede Broučka mezi básníky, ale i tam mu předkládají jenom květiny. Brouček se ve společnosti básníků dopustí neslušnosti (řekne slovo nos). Pak jde mezi malíře; jejich obrazy Broučka nezajímají, vytáhne z kapsy párek a jí. Když malíř slyší, co to pan Brouček pojídá, omdlí. Pak je pan Brouček zaveden do koncertní síně mezi hudebníky; odtud uprchne. Vyšvihne se na Pegase, kterého tam zapomněl Hvězdomír, a kůň se s Broučkem vznese do výše. Letí nesmírnými prostory, vtom meteor sežehne Pegasovi křídlo a pan Brouček se řítí do hlubin. Když se probudí, je doma v posteli. Hospodyně nad ním spíná ruce, co se s ním v noci stalo. Policie ho prý našla na starých zámeckých schodech. Ale pan Brouček nevěří a nedá si nikým vymluvit, že nebyl na Měsíci.
Městě v Praze a je denním hostem hradčanské hospůdky Na Vikárce. Jednoho večera poseděl Na Vikárce trochu déle a také víc popíjel, a když se vrací domů, vidí před sebou Prahu zalitou měsíčním svitem. Napadne ho, co četl a o čem vášnivě mluvil s hospodským (bavili se o tom, jestli je Měsíc obydlen). Zadívá se na měsíc, a jako by byl přitahován zvláštní přitažlivostí, vystoupí na zeď podél starých zámeckých schodů, odtud na střechu domku, ale pak už je opravdu tažen vzhůru, výše a výše, až dopadne na pevnou půdu - je na Měsíci. Když procitne, vidí, že je v jakési rokli. Vyleze z ní a s hrůzou pozná, kde je. Uvidí podivného jezdce Hvězdomíra a ten Broučka osloví vzletnými českými verši. Měsíčan slíbí panu Broučkovi, že ho zavede do domu měsíčního filozofa, jehož dceru už patnáct let miluje. Brouček se podivuje nad chováním Měsíčanů, utěšuje se však, že český jazyk nevyhyne. Zanikne-li na zemi, na Měsíci bude žít dál. Ve filozofově domě postaví před pana Broučka vázu s nádhernými květinami a baví ho čtením podivného pojednání. Brouček při čtení usne. Filozofova dcera se do Broučka zamiluje, což vzbudí u Hvězdomíra žárlivost. Pan Brouček dostane dva krásné květy a je vybídnut, aby jejich obsah vysál. Brouček je nešťasten. Má krutý hlad, vzpomíná na Zemi, na Vikárku, na jídlo a má starosti, jak je to doma s nájemným, neboť už minul činžovní termín. Ještě nešťastnější je, když slyší, jak dlouho trvá jeden měsíční den a že se na Měsíci jí jen v poledne, večer už jen něco málo. Hvězdomír pak zavede Broučka mezi básníky, ale i tam mu předkládají jenom květiny. Brouček se ve společnosti básníků dopustí neslušnosti (řekne slovo nos). Pak jde mezi malíře; jejich obrazy Broučka nezajímají, vytáhne z kapsy párek a jí. Když malíř slyší, co to pan Brouček pojídá, omdlí. Pak je pan Brouček zaveden do koncertní síně mezi hudebníky; odtud uprchne. Vyšvihne se na Pegase, kterého tam zapomněl Hvězdomír, a kůň se s Broučkem vznese do výše. Letí nesmírnými prostory, vtom meteor sežehne Pegasovi křídlo a pan Brouček se řítí do hlubin. Když se probudí, je doma v posteli. Hospodyně nad ním spíná ruce, co se s ním v noci stalo. Policie ho prý našla na starých zámeckých schodech. Ale pan Brouček nevěří a nedá si nikým vymluvit, že nebyl na Měsíci.
Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století - satirická próza, kritika bezcharakternosti a falešného vlastenectví, odehrává se v Praze na konci 19. století a v 15. století. Matěj Brouček je vcelku obyčejný, zbabělý a pokrytecký člověk žijící v 19. století. Jednoho dne se v hospodě Na Vikárce za divoké debaty opije. Další děj se odehrává v jeho snu. Ocitne se v tmavé chodbě, která vede do místnosti plné klenotů. Ve ztemnělé ulici potká muže s lucernou, který tvrdí, že je rok 1420, je oblečený v podivných šatech a mluví zastaralou češtinou. Pan Brouček si myslí, že je to blázen, avšak to samé si myslí muž, když mu Matěj sdělí, že je přece rok 1888. Poté spatří společnost lidí kolem hořící hranice a ovládne ho strach, tím víc, když začne poznávat některá pražská místa a pozná, že muž s lucernou nelhal. Dá se do řeči s Janem Domšíkem, zvaným Janek od Zvonu, který mu poskytne přístřeší a oblékne ho do dobových šatů. Jelikož Prahu právě obléká Zikmund, donutí ho slíbit, že bude bojovat za obranu města. Když dojde na boj, Brouček předstírá mrtvého a později se přidá ke skupině táboritů. Vystoupí na horu, kterou pojmenují Žižkova. Za dalšího boje uprchne zpět do města a vydává se za posla od táboritů. Strážní ho pustí a on utíká směrem k domu, kde se nachází chodba, kterou prošel na začátku svého snu. Najednou proti němu vyrazí jezdci s křižáckými hábity a pan Brouček na ně vykřikne, že je Němec a katolík, aby si zachránil život. Ale vojáci jsou Češi a husité, jen na sobě měli ukořistěné hábity křižáků. Odvedou Broučka na prostranství, kde v něm táborité poznají zbabělce, který v největším zápalu boje uprchl, a jeho osud je zpečetěn. Zavřou ho do sudu, který následně zapálí. Vtom se pan Brouček ocitne v hospodě pana Würfela, kde usnul. Musí se smířit s tím, že nenajde chodbu, ve které se skrývá poklad, ani se už nesetká s hezkou Domšíkovou dcerou, která se mu líbila.
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ (1847-1926)
- měla blízko k ruchovcům
- angažovala se v ženském hnutí, především v oblasti vzdělávání žen
- proslula především jako autorka libret k operám B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna)
Libreto = dramatický text k opeře, je zhudebněn
JAROSLAV VRCHLICKÝ (1853-1912)
- hlavní představitel lumírovců (překládal z 18 národních literatur), velmi plodný básník (napsal asi 80 básnických sbírek)
- vlastním jménem Emil Frída, přátelil se se spisovatelkou Sofií Podlipskou (sestra Karoliny Světlé), později se oženil s její dcerou Ludmilou
- doma i v zahraničí se mu dostalo vysokých poct
- rozpad manželství a následná mozková mrtvice jej vyřadila z tvůrčí práce
a) lyrická poezie:
Hudba v duši – intimní a přírodní lyrika, jednoduché, melodické verše odrážejí štěstí mladého manželství – to však netrvalo dlouho a skepse a pesimismu se odrazily v dalších sbírkách:
Okna v bouři – báseň Za trochu lásky
„Za trochu lásky šel bych světa kraj, / šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, / šel v ledu – avšak v duši věčný máj, / šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, / šel pouští – a měl v srdci perly rosy. / Za trochu lásky šel bych světa kraj / Jako ten, kdo zpívá u dveří a prosí.“
b) epická poezie:
Zlomky epopeje – básnický cyklus, v němž se Vrchlický snaží zachytit myšlenkový vývoj lidstva; inspiroval jej zřejmě cyklus Legenda věků od Victora Huga
Selské balady – básnická sbírka, čerpá z historie selských povstání v 16. a 18. století – například balada Hrabě Breda:
„V zlém hněvu hrabě Breda burácí; / daň neplatili jemu sedláci. / Zda nemohli neb nechtěli, / on čeká darmo třetí neděli. / A k poledni zněl návsí bubnů vír / a v drábů středu kráčel mušketýr. / "Pan hrabě to vám činí vzkázání, / že nejvyšší čas, dělat pokání. / A zaplatit co dávek, desátků, / neb hrdlo chystat v pěknou oprátku!" / Však marně prchl čtvrtý týden zas / a návsí bubny zní a polnic hlas. / Vojáci kol vsi řetěz splítali / a všecky mladé dívky schytali, / a mladé ženy všecky do jedné / a do zámku je hnali v poledne. / Co bude s nimi? - Jaký osud jich? / A v mušketýra odpověď zněl smích. / "Pan hrabě poslouchat vás vycvičí, / na zámku čekají už holiči. / Ti ostřihají vlasy ženám všem, / by hrabě zkrácen nebyl v příjmu svém. / Co měli vy jste dáti na zlatě, / kštic zlatem nahradí si bohatě." /A stalo se tak. - Jedna dívka jen / jak vesna sličná, tichá jako sen / se zdráhala - a hrabě povelí: / "Ji ku lepšímu chystám úděli; / já pro sebe ten zlatý nechám vlas, / ty druhé ostřihané pusťte zas!" / A stalo se. Noc táhla v tichý kraj. / Ó pane hrabě, dnes tě čeká ráj! / Ta dívka selská, soujem luzných vnad, / v svých vlasů zakryje tě vodopád. / Jí tisíckrát se tobě odplácí, / co dluhují ti ještě sedláci. - / Svit jitra plnou září v pokoj vnik' / a dveřmi hlavu strčil komorník. / Pán nezaspal tak nikdy do rána. / Zří k loži - clona jeho strhána. / Zří k oknu - s něho bílý vlaje šat, / zří v lože zas a trne hrůzou jat, / a neví, je to pravda, je to sen - / tam zlatou kšticí hrabě uškrcen.“
c) dramata:
Noc na Karlštejně – divadelní hra; Karel IV. si vybudoval hrad Karlštejn s tím, že se na něm nebudou vyskytovat žádné ženy a on se tam bude moci v klidu věnovat mužským záležitostem. Tento zákaz však naráz poruší mladá dívka Alena a jeho manželka, královna Eliška Pomořanská. Zákaz pobytu žen je v závěru zrušen. Podle dramatu vznikl i stejnojmenný filmový muzikál.
JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845-1912)
- začínal jako redaktor almanachu Ruch, později se přiklonil k lumírovcům (četné překlady - přeložil 33 Shakesperových dramat; více než 20 let řídil časopis Lumír)
- studoval cizí jazyky a literaturu, odjel i do Ameriky, kde působil jako vychovatel, učitel, redaktor krajanských novin, ale i jako dělník na železnici – poznal obě stránky Ameriky: velkou občanskou svobodu x rasovou diskriminaci a snahu o vyhlazení původního obyvatelstva
- po svém návratu působil jako profesor angličtiny
- jeho první žena zemřela po roce manželství, tento hluboký otřes se odrážel v jeho tvorbě trvale i přesto, že se znovu oženil
- poslední léta svého života trpěl těžkou nervovou chorobou
- v jeho verších se objevuje láska člověku a k domovu, je rovněž považován za zakladatele poezie pro děti (nechce jen vychovávat a nechce, aby poezie byly pouhým prázdným rýmováním) – básnické sbírky Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky (báseň Lesní studánka: „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les…“)
Básně – básnická sbírka, která odráží bolestný zážitek ze smrti ženy po necelém roce manželství i dojmy z Ameriky – část Na hrobech indiánských (hluboce na něj zapůsobil tragický osud indiánských kmenu, píše o tom, že původní obyvatelstvo v Americe byli Indiáni – ti tyli vyhlazováni a ožebračeni, a i když Amerika vyhlásila do světa svobodu a demokracii, sami ji nedodržují – hledá podobnost s osudem českého národa.))
Selské písně a České znělky – básnická sbírka, ve které se věnuje tématům českého venkova a selství, patří k nejhodnotnějším Sládkovým dílům
JULIUS ZEYER (1841-1901)
- řadíme ho k lumírovcům (pocházel z bohaté pražské rodiny s tradicí německo-francouzskou, hodně cestoval, studoval jazyky, chtěl úroveň české literatury přiblížit literatuře světové)
a) poezie:
Karolinská epopeja – Zeyer se inspiroval středověkými francouzskými zpěvy o rytířské družině Karla Velikého
b) próza:
Tři legendy o krucifixu – tři novely s náboženskými motivy – první z nich se jmenuje Inultus - Legenda pražská - italská sochařka hledá někoho, kdo jí bude stát modelem, aby konečně dokončila svou sochu Krista na kříži. Prochází se po Praze, když potká poetu, který právě přemýšlel o sebevraždě. Vezme ho k sobě do ateliéru a Inultus nakonec souhlasí, že jí bude pózovat. Připoutá ho na křížovou konstrukci, kde každý den visí a trpí neslýchaným utrpením. Sochařka zachycuje výraz utrápené zmučené tváře a blíží se k vrcholu svého díla. Inultus se utrpením přibližuje bohu a stává se fanatickým věřícím, ochotným pro sochu i zemřít. V utrpení nalézá uspokojení a začne se usmívat. To sochařku dopálí, poněvadž chce výraz útrpný, nikoli usměvavý, a proto Inulta zabije. Dotvoří svou sochu a Inultovo tělo schová spolu se služkou do sklepa. Sochu vystaví a stane se nejslavnější sochařkou. Ale brzy zjistí, že sláva jí za vraždu nestála, odhodí zlatý věnec, který získala jako cenu, za mrtvým Inultem do sklepa a zavraždí se. Služka, která jí pomáhala dostat mužovo tělo do sklepa, pak vypoví o všem, co se stalo. Na Inultův pohřeb přijdou davy lidí a hluboce věřící spatřují za jeho rakví kráčejícího Krista.
c) drama:
Radúz a Mahulena – pohádka, motiv čerpal ze slovenské lidové pohádky
oihoi
(hkh, 8. 4. 2015 15:57)