Olga Hadvičáková

Realismus

-          umělecký směr

-          v literatuře se objevuje v 2. polovině 19. století – vystřídal umělecký směr romantismus

Společensko-historické pozadí – 2. polovina 19. století

-          období soupeření mezi Anglií a Francií, dvěma hlavními koloniálními velmocemi

-          postupně došlo ke sjednocování Itálie a Německa - postupně obě získaly v Evropě na vlivu

-          vzrůstalo národní uvědomění a sílily snahy o kulturní i politickou nezávislost (v české literatuře se jedná o období národního obrození)

období rozmachu přírodních a technických věd - to naplňovalo lidstvo důvěrou v rozum, smyslové poznání a ve spolehlivost exaktních věd (vědecké postupy založené na matematických výpočtech a metodách) - rozmach přírodních a technických věd vedl ke vzniku pozitivismu = filosofický proud dokazující, že jen to je skutečné, co lze dokázat smysly a zkušeností

Charakteristika realismu a naturalismu

-          srovnání romantismu a realismu:

Kritický realismus

- uvnitř realistického proudu se někdy vymezuje tzv. kritický realismus - pokoušel se poukázat na společenské křivdy, volal po jejich nápravě a po vzniku spravedlivější společnosti.

Světová lit. - realismus se rozvinul ve všech evropských literaturách, nejvýrazněji v anglické, francouzské a ruské.

Česká lit. - k vyvrcholení realistických snah v české literatuře došlo až v poslední čtvrtině 19. století.

Naturalismus

–        z lat. natura = příroda

–        vychází z předpokladu, že člověk je determinován (předurčen) dědičností a prostředím, v němž se vyvíjí nebo žije.

–        uplatnil se zejména v literatuře.

–        vznikl v 60. letech 19. stol. ve Francii

Nejvýznamnější autoři světové literatury

Anglie - začátky anglického realismu bývají spojovány s měšťanským románem 17. a 18. století

Daniel Defoe [denjel dyfou](1660 – 1731) - anglický spisovatel, průkopník novinářství. Z náboženských důvodů nemohl studovat na univerzitě.

Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku - Román líčí 28 let Robinsonova života na opuštěném ostrově. Robinson je jediný zachráněný člen posádky lodi plující do Afriky.

Defoe až realisticky popisuje ztroskotání, záchranu věcí z vraku lodi, budování nové existence, chov zvířat, pěstování obilí, stavbu člunu, setkání s Pátkem, záchranu anglickou lodí a návrat do vlasti. Robinson Crusoe toužil po dobrodružství a projevil svou houževnatost, vytrvalost, trpělivost.

Dílo u nás převyprávěl a pro mládež upravil Josef Věromír Pleva.

Charles Dickens [čárls dykinz] (1812 – 1870)

Charles Dickens prožil velkou část svého života v Londýně a mohl tak důkladně „nasát" jeho atmosféru, vrýt si do paměti každý detail této metropole, obeznámit se s opravdu širokým spektrem jejích obyvatel.

Do Londýna se početná rodina Dickensových přistěhovala, když bylo Charlesovi deset let. O dva roky později byli rodiče, nerozvážně hospodařící s penězi, vsazeni do vězení pro dlužníky; Charles se sám toulal po londýnských ulicích a byl nucen si vydělávat v továrně na leštidla. Vedl v té době mnohem nuznější život než rodiče ve vězení. Tato dvouletá zkušenost (finanční problémy rodiny vyřešilo nenadálé dědictví) zanechala v Dickensově duši hlubokou jizvu. Zážitky z tohoto období opakovaně promítal do svých děl. Osudy chudých, opuštěných dětí ho však zajímaly nejen v literatuře, jak je zřejmé z jeho veřejných vystoupení i praktických kroků (např. účast na dobročinných akcích).

Literární podobu dostal také jeho rozporný vztah k rodičům: zatímco otce Dickens miloval, k matce byl citově chladný. V patnácti letech se stal advokátním písařem, brzy nato soudním zapisovatelem, od r. 1831 působil jako parlamentní zpravodaj a novinář; publicistice se intenzivně věnoval až do konce života.

Dodnes ne zcela vyjasněný je Dickensův citový život: po nenaplněné lásce k dívce ze „společensky vyšší třídy" si Dickens vzal ženu „sobě rovnou". Založil s ní početnou rodinu (měli devět dětí) a stal se starostlivým i náročným otcem. Silné city však postupně choval i ke dvěma mladším manželčiným sestrám: jedna z nich brzy zemřela, druhá dlouhá léta patřila k Dickensově rodině a podílela se na výchově dětí, a to i poté, co se na konci padesátých let manželství rozpadlo, neboť spisovatel vzplanul láskou k mladé herečce a rodinu opustil.

Obraz Dickensovy osobnosti je třeba doplnit i zmínkou o bohatém společenském životě (spisovatel se ovšem vyhýbal aristokracii), ale také o neshodách s nakladateli či návalech sebelítosti. Značně se Dickens angažoval ve veřejném životě - podobně jako v literárních dílech se zabýval zejména sociálními problémy a s nimi související zločinností a soudním systémem.

Většina Dickensových románů vycházela nejdříve na pokračování v novinách.

Oliver Twist - sociálně kritický román o životě nešťastného sirotka Olivera vzbudil nesmírný čtenářský zájem a stal se vděčnou předlohou pro mnohá divadelní představení, filmy aj.

Hlavní postavou je nalezenec, procházející mnohdy krutými životními zkouškami (v chudobinci, v učení). Když uprchne do Londýna, stane se nevědomky pomocníkem lupičů; před trestem ho zachrání to, že se ho ujme bohatá rodina. Znovu se však ocitá v rukou lupičů, dostává se do prakticky stejné situace - se stejným vyústěním. V závěru se ozřejmí Oliverův původ - hrdina získává to, co mu dlouho chybělo - rodina i majetek.

Román byl aktuální reakcí na zpřísněné zákony v oblasti péče o chudé, ve svých důsledcích takřka drastické. Vylíčením členů zločinecké bandy autor polemizoval s obrazem šlechetného zločince, objevujícím se v soudobé literatuře.

David Copperfield [dejvid kaprfíld] - román s autobiografickými rysy - Dickens jej označil jako svou nejoblíbenější knihu.

Kronika Pickwickova klubu [pikvikova] - humoristický román; zachycující komické příhody čtyř nepraktických londýnských džentlmenů, podnikajících - v čele se soukromým badatelem Samuelem Pickwickem [semjuelem] -výpravy na anglický venkov.

Francie - francouzský realistický román se zrodil již v 1. polovině 19. stol.

Honoré de Balzac [onoré d balzak] (1799 – 1850)

Balzac se narodil v měšťanské rodině. Ve škole nijak nevynikal, jen s potížemi dostudoval gymnázium, přesto se pokusil o studium práv (souběžně ho praktická matka poslala na praxi k notáři). Mladík, toužící po dráze spisovatele a po slávě, si však o něco později vymohl na rodině možnost se prosadit: po dva roky dostával malou finanční podporu s podmínkou, že ukáže svůj talent. Protože neuspěl, ocitl se před zásadní životní volbou.

Praktické zaměstnání tedy odmítl a začal se živit psaním podřadných děl na objednávku. To už byl tento spisovatel při své píli (je autorem více než osmdesáti románů a povídek či divadelních her, nepočítaje v to díla, ke kterým se nehlásil) a uměleckém mistrovství téměř klasikem. Je paradoxní, že „odečteme-li" literární tvorbu, zbývat v Balzakově životě - navzdory nesmírným ambicím a obrovské vůli - téměř už jen neúspěchy, nesplněné naděje a přání.

Důležitou roli v jeho životě hrály ženy, především paní de Berny, starší o více než dvacet let, jež se mu stala „matkou, přítelkyní, rodinou, družkou a rádcem". Zvláštní vztah ho po řadu let poutal k ukrajinskopolské šlechtičně Hanské, vdané, později ovdovělé ženě. Toužil po sňatku s ní, dočkal se ho však až tehdy, kdy bylo jasné, že brzy zemře; dříve než se tak stalo, jej Hanská opustila. S Hanskou Balzac spojoval také svoji touhu vstoupit do řad vysoké společnosti a v neposlední řadě naději zaplatit své dluhy, důsledek nákladného života a nepovedených investic.

Balzac byl sice geniálním spisovatelem, ale katastrofálním podnikatelem. Všechny podniky, do nichž se pustil, zkrachovaly a přinášely mu jen další finanční zátěž, kterou musel vyvažovat nesmírně intenzivní prací. Jeho houževnatost byla příslovečná a obdivuhodná, tím spíše, že jeho dům neustále obléhali věřitelé. Svá nejlepší díla přitom napsal v čase největší finanční tísně. Úmorná práce podlomila jeho zdraví a byla příčinou předčasné smrti.

Lidská komedie - v neobyčejně rozsáhlém díle vystihl přelom feudalismu a kapitalismu. Podle vlastních slov vněm chtěl představit všechny lidské typy a společenské vrstvy, zachytit nejrůznější životní situace, charaktery mužské i ženské, způsoby života, povolání, společenské perspektivy, dětství, stáří, politiku, soudnictví, církevní prostředí, ale i války atd.

Cyklus mělo tvořit 137 děl, rozdělených do tří částí.

Osu Lidské komedie tvoří tyto 3 romány:

Otec Goriot

Ztracené iluze

Lesk a bída kurtizán

Určité motivy, prostředí, a hlavně postavy přitom přecházejí z jednoho díla do děl jiných. Časová ani dějová následnost nemusí být (a nebývá) dodržena: tak se hrdina jedné prózy jinde objevuje jako vedlejší či epizodní postava, ukazuje se čtenáři v jiných souvislostech; obraz jeho života vzniká jako mozaika.

Otec Gorily - Goriot je zpočátku váženým nájemníkem v penzionu paní Vauquerové [vokerové]. Byl úspěšným obchodníkem a spekulantem, jmění však v zaslepené rodičovské lásce rozdal svým dvěma dcerám, provdaným za bohaté muže. Ty ho ovšem vyhledávají pouze ve chvíli, kdy potřebují peníze. Nakonec se Goriot kvůli nim zcela zruinuje. Přesto dcery omlouvá. Svým fanatismem a zoufalstvím vzbuzuje soucit i odpor. Na smrtelné posteli volá: „Dcery, to byla moje neřest; byly mi milenkami, slovem, vším!… To vše je moje vina, já jsem je naučil, aby po mě šlapaly… „ Goriotův pohřeb zajistí lékař Bianchon (postava, již prý Balzac volal na smrtelné posteli) a chudý student Rastignac, který se s Goriotem sblížil; dcery pošlou své sluhy, aby zpovzdáli pozorovali jeho průběh.

Gustave Flaubert [gistáv flóbér] (1821 -1880)

Flaubert se narodil v Rouenu, ve vážené měšťanské rodině s lékařskou tradicí. Již od mládí chtěl být spisovatelem. Po studiích na lyceu odešel studovat do Paříže práva (1840 -1844), ale kvůli nervové nemoci musel studium přerušit.

Přátelil se také s ruským spisovatelem Turgeněvem a s Guy de Maupassantem.

Flaubert podnikal i cesty po Francii a po Evropě.

Poslední léta Flaubertova života se nesla ve znamení několika smutných událostí: Francie utrpěla od Německa porážku v prusko-francouzské válce, zemřela Flaubertovi matka a rodinu postihl finanční úpadek. Flaubert se jim snažil ze všech sil pomoci - na záchranu rodiny obětoval veškerý svůj majetek, a tak byl nucen žít ke konci života velmi skromně, musel omezit cesty do Paříže i osobní styky s přáteli.

Paní Bovaryová- Psychologický román francouzského realismu. Jedná se o hluboce psychologicky překreslený příběh o ztrátě iluzí romanticky založené ženy, která nedokáže ve svém manželství najít uspokojení a životní smysl. Hrdinčina tragédie je přímo podmíněna dobou a prostředím, v němž žije.

Příběh ženy, která nenachází ve všedním manželství s venkovským lékařem uspokojení. Hledá opravdovou lásku a vášeň, touží po vzrušujícím citovém životě. Prožívá milostná dobrodružství se světákem Rudolfem a s advokátním praktikantem Leonem, jehož finančně vydržuje. Peněžní tíseň ji žene k lichváři. Její iluze se rozprchly, nenachází východiska z milostných dobrodružství a finančních problémů, svůj život končí sebevraždou.

Francouzský naturalismus

Emile Zola (1840 – 1902)

Zola se narodil v Paříži v rodině inženýra italského původu. Když otec v roce 1847 náhle zemřel, rodina se ocitla ve finanční tísni a matka se spolu se synem odstěhovala ke svým rodičům do jižní Francie. Na lyceu Zola poznal pozdějšího slavného malíře Paula Cézanna, s nímž se spřátelil (společně četli romantické autory a Zola zkoušel psát). Po smrti babičky se s matkou odstěhoval zpět do Paříže, kde pokračoval ve středoškolských studiích, která se mu však nepodařilo dokončit (dvakrát propadl u maturity).

Po dvou strastiplných letech našel jedenadvacetiletý Zola práci v nakladatelství, což mu otevřelo nové možnosti - pronikl do světa literátů a sám se stal spisovatelem.

Byl nejvýznamnějším představitelem naturalismu - Podal všestranný rozbor francouzské společnosti v době, kdy vznikaly velké průmyslové a bankovní společnosti, které ovládaly veškerý veřejný život; ve svých vizích budoucnosti byl velmi pesimistický.

Zabiják - Děj románu se odehrává v Paříži v 19. st. Do města přijíždí dívka Gervaise se dvěma dětmi a přítelem. Pracuje jako pradlena a zabezpečuje tak rodinu. Seznamuje se s klempířem, za kterého se provdá. Narodí se jim dcera Nana. Zpočátku klidný život se mění v boj o přežití. Manžel nemůže pracovat, opíjí se. Bezvýchodnou situaci řeší žena také alkoholem. Stává se z ní žebrácká a smrt je pro ni vysvobozením.

Román je obrazem úpadku lidských životů v prostředí nouze a bídy. Zabijákem je v tomto případě alkohol. Na román Zabiják navazuje román

Nana - Konfrontace vyšší společnosti a polosvěta - Gervaisina dcera Nana je hrdinkou románu - stává se s ní v příběhu prostitutka.

Guy de Maupassant [gi d mopasan] (1850 – 1893)

Maupassant se proslavil hlavně jako autor povídek a novel, jichž napsal přes tři sta.  Bohatou literární činnost však brzy (zhruba po desetiletém období) ukončila jeho duševní choroba - progresivní paralýza. Když se roku 1892 pokusil o sebevraždu, byl dán do ústavu pro choromyslné, kde také zemřel.

Miláček - Společensko-kritický román; podává obraz vysoké společnosti, života a prostředí mezi novináři a politiky. Nadčasový a výstižný popis lidské bezcharakternosti, podlosti a intrik. Důraz na biologické stránky člověka, význam sexuality, posedlost smrtí a rozkladem spojuje román s naturalismem.

Román líčí proměnu Georgese Duroya, intelektuálně průměrného muže. Jeho fyzický zjev představuje ideál milence své doby - atletická postava, okouzlující hlas, půvabný vzhled, knír. Z pouhého předmětu ženské žádostivosti se promění v cílevědomého kariéristu, bezostyšně zneužívajícího svého šarmu a fyzických předností na cestě vzhůru. Pohled na ženy je v románu odromantizován, zjednodušen na fyzické atributy.

Díky náhodnému setkání s přítelem získává Duroy pracovní příležitost v předním pařížském deníku. První články mu píše právě žena jeho přítele Madelaine, která mu také pomáhá vstoupit do vyšší společnosti. Duroy stoupá po společenském žebříčku rychle nahoru. Postupuje v novinách, využívá a střídá své milenky a po smrti svého přítele si bere Madelaine a využívá i jejího vlivu k další kariéře. Svede ženu svého šéfa a to mu umožní podílet se na finančních machinacích kolem deníku. Nerozpakuje se okrást i Madelaine, a když mu manželství brání v další kariéře, nechá ji policejně odhalit jako cizoložnici s ministrem zahraničí, čímž dosahuje jeho pádu a svého rozvodu. Získává srdce dcery svého šéfa a intrikami donutí její rodiče k sňatku. Získává místo šéfa tiskového koncernu, šlechtický titul a perspektivu ministerského křesla.

Kulička - Povídka z prusko-francouzské války o nevěstce, jež svým vlastenectvím zahanbí měšťáky. Děj se odehrává za války ve Francii. Skupinka bohatých lidi cestuje kočárem za svým bohatstvím a - mezi nimi jedna prostitutka kulička (malá baculatá, ale přesto přitažlivá žena), kterou přehlížejí až do doby, kdy mají všichni hlad. Je totiž jediná, která si s sebou vzala sebou košík jídla. Ona se s nimi o jídlo rozdělí, protože jí věnují pozornost. Když už v košíku nic není, tují zase ignorují.

Při příjezdu do města je vojáci nechtějí pustit dále, mají totiž podmínku -jen pokud se prostitutka vyspí s důstojníkem. Ona odmítá a na naléhání ostatní se nakonec podvoluje podmínce důstojníka, jen proto, aby mohli jet dál do města. Za tuto svou oběť ji ostatní neprojeví žádnou vděčnost, ale naopak jí opovrhují.

Rusko

–        Kritický realismus byl i v Rusku výsledkem a součástí celospolečenského myšlenkového kvasu, podněcovaného kontakty relativně zaostalého Ruska s vyspělou Evropou, zvláště po zrušení nevolnictví r. 1861.

–        Stále více narůstal rozpor mezi intelektuály: jedni chtěli přiblížit izolované Rusko Evropě, druzí, tzv. slavjanofilové, zdůrazňovali duchovní potenciál ruského pravoslaví a hodlali jím obrodit Evropu „zkaženou" katolicismem

–        kritický realismus předznamenalo dílo Puškina a Gogola

Lev Nikolajevič Tolstoj (1828 -1910)

Nesporně byl nejen všestranným autorem a svérázným myslitelem, ale doslova monumentem ruské literatury a společenského a duchovního života Ruska v druhé polovině 19. století.

Narodil se v staré šlechtické rodině. Záhy přišel o oba rodiče. V mládí se pokoušel studovat filologii a posléze práva na kazaňské univerzitě, studií ale brzy zanechal (intenzivně se ovšem dále vzdělával sám) a rozhodl se věnovat hospodářství na svém rodném statku v Jasné Poljaně.

Zklamán svými neúspěchy však záhy vstoupil do armády, kde setrval několik let a zúčastnil se krymské války. Poté se rozjel „na zkušenou" po Evropě. Zanedlouho se znovu vrátil do Jasné Poljany.

Zde se pak intenzivně věnoval svým reformním pokusům - pečoval o osvětu vesničanů a pokusil se zlepšit jejich sociální poměry. Založil školu (v rousseauovském duchu stavěl na volnosti a individualitě dětí) a sám později psal učebnice i teoretické pedagogické stati.

Roku 1862 se oženil s osmnáctiletou dívkou ze šlechtické rodiny. Manželství však prakticky nikdy nebylo šťastné, trpělo rozdílností povah obou partnerů. (Tolstoj je později pociťoval jako past; byl to ovšem on, kdo ničil manželku opakovanými nevěrami i až brutální otevřeností. Přiměl ji, aby četla jeho deníky, jež byly od mládí zrcadlem jeho duše.) K problematickým stránkám Tolstého povahy patřila přílišná impulzivnost, neschopnost dokončit započaté projekty, panovačnost, megalomanství.

Tolstoj se chtěl vyslovit ke všemu - k problémům teoretickým i praktickým, spo­lečenským i duchovním. Cítil být se povolán vymýšlet a realizovat smělé a radikální projekty, přetvářet skutečnost (v tom byl dědicem romantiků), o což se také opakovaně pokoušel.

Prošel složitým duchovním vývojem. Postupně se stále více odcizoval panskému stavu a v souvislosti s tím se opakovaně zabýval postavením mužiků. Odmítal carismus, soudobé pravoslaví (r. 1901 byl z pravoslavné církve vyloučen), ale na druhé straně i liberalismus evropského Západu (tamní společnost se mu jevila jako odlidštěná), stejně jako průmyslový pokrok. V osmdesátých letech se prakticky rozešel se společenskou vrstvou, z níž pocházel, stylem života (oblékáním, fyzickou prací) se snažil přiblížit mužikům, hlásal návrat k patriarchální občině (což pojímal v rousseauovském duchu jako cestu k „přirozenému", nezkaženému, autentickému lidství).

Důležitou součástí jeho životní filozofie byla myšlenka „neprotivení se zlu násilím", vycházející z učení českého reformátora Petra Chelčického.

Stále se prohlubující rozpory s rodinou i duchovní krize přiměla Tolstého roku 1910 opustit Jasnou Poljanu. Vydal se bez rozloučení vlakem na cestu bez jasného cíle, záhy však onemocněl a v opuštěné stanici zemřel.

Jeho dílo představuje vrchol kritického realismu a velkou inspiraci pro světový román 20. století.

Dětství, Chlapectví, Jinošství - novely s autobiografickými prvky spojuje do trilogie. Tolstoj v hlavní postavě Nikolaje Irtěněva zachytil duševní vývoj mladého, citlivého člověka.

Vojna a mír - Čtyřdílná románová epopej (podle autora epos) popisuje ruskou společnost v době napoleonských válek (v 1. 1805-1812; závěrečné kapitoly zahrnují i několik pozdějších let). Prostřednictvím autora tak můžeme sledovat např. bitvu u Slavkova, a zejména pak průběh a krach Napoleonova tažení do Ruska. V díle vystupuje na 250 postav, v některých případech historických (Napoleon, ruský vojevůdce Kutuzov aj.).

Anna Karenina - Ruský společenský, sociálně psychologický román; je citlivou studií ženy z aristokratických kruhů a života v Moskvě a Petrohradě, stejně jako vyobrazením situace v Rusku v 2. polovině 19. stol. Je příběhem zničené lásky, duševního strádání Anny Kareninové, která řeší své manželské a mimomanželské problémy.

Děj se nevěnuje jen Anně samotné, ale všímá si osudů několika postav, které jsou propojeny nejen spolu navzájem, ale i s vývojem celé ruské společnosti a dobového myšlení.

Anna Kareninová, manželka státního úředníka, dá přednost opravdovému citu a upřímnosti před společenskými konvencemi. Je milující matkou s morálními hodnotami, v manželství se však dopustí nevěry kvůli osudové lásce. Její jednání je ale odsouzeno a přivádí ji do bezvýchodné situace, ze které hledá únik sebevraždou. Sebevražda vyznívá spíš jako snaha ublížit Alexeji Vronskému, svému milenci, a celé společnosti za způsobenou bolest než jako čin reflektující hlubokou beznaděj.

Karenin, manžel, je citově chladný postarší muž, který se nedokáže kvůli tlaku moralizující společnosti smířit s jejím odchodem, a odpírají možnost stýkat se s jejich synem. Vronskému nejdříve imponuje přízeň ženy z vyšší společnosti, když začne ale omezovat jeho možnost dvorské či vojenské kariéry, jeho city ochladnou a vztah se postupně rozpadá. Po její tragické smrti odchází doválky v Srbsku. Další z mnoha postav je Kitti Štěrbacká, která se téměř zasnoubí s Vronským, ale nakonec se provdá za bohatého statkáře Konstantina Dimitriče Levina.

Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821 – 1881)

Zločin a trest (l866) - Jeho děj se z valné části odehrává v Petrohradě, opět především v prostředí, kde bydlí, pracují či prostě jen přežívají „uražení" a „ponížení". Ústřední postava, student Rodion Raskolnikov, deprimovaný trvalým hmotným nedostatkem a podnícený zoufalým odhodláním své sestry získat peníze (především pro něj) sňatkem bez lásky, se rozhodne situaci vyřešit loupežnou vraždou staré lichvářky, veskrze opovrženíhodné bytosti (hodnotí ji jako „lidskou veš"). Zastává totiž názor, že lidé jako on mají právo povznést se nad veškeré morální a etické principy. Dokonce si namlouvá, že jeho konání je společensky prospěšné.

Nešťastnou náhodou je při činu překvapen lichvářčinou sestrou, kterou rovněž zabije. Nejen tím se ovšem všechny jeho „racionální" kalkulace hroutí. Ačkoli není dopaden, tíhu své viny (sám jsem možná ještě odpornější a hnusnější než zabitá veš") nakonec neunese a svěří se prostitutce Soně, ubohé, ale mravně čisté bytosti (prodává se kvůli svým bližním, kteří žijí v absolutní bídě). Soňa Raskolnikova přiměje k tomu, aby se přiznal úřadům, a po jeho odsouzení ho následuje na Sibiř. Její konání Raskolnikovovi „otevírá oči": hrdina se přimyká ke křesťanství, zříká se představy o své výjimečnosti a získává tak vnitřní sílu. Navzdory tomu, že ho čeká sedm krutých let na Sibiři, věří spolu se Soňou v lepší budoucnost.

Je-li Raskolnikov na počátku jakýmsi ubohým, sociálně vyděděným Faustem, v závěru se - díky Soně, která mu vrátila víru v člověka se stává apoštolem Kristova učeni. Dostojevský tak prostřednictvím této postavy odpovídá na otázky, které předtím pokládal sám sobě. Raskolnikovův příběh je pojat jako duševní a mravní drama.

Hrdina často prožívá horečnaté stavy, v nichž přestává rozlišovat vnější realitu a vlastní představy. Jeho myšlenkové bloudění i roztříštěnost lidského uvažování obecně vyjádřil autor zejména prostřednictvím vnitřního monologu a dialogu. I v dalších Dostojevského dílech se objevuje množství výrazných postav.

Idiot

Počátky realismu v české literatuře

–        čtvrtá etapa národního obrození 50. léta 19. století

–        mnohonárodnostní monarchie zůstala zachována, absolutismus byl naopak upevněn

–        revoluce přivodila pád feudalismu – zrušeno poddanství

–        literatura se orientuje demokraticky a její metoda směřuje od romantismu k realismu

–        literáti se snaží vidět a zobrazit svět reálně, vyjadřovat se kriticky k nedostatkům a zároveň podat nový obraz národního života

–        žádný z uměleckých směrů – klasicismus, preromantismus, romantismus, realismus – se neobjevuje izolovaně, směry se naopak v krátkém časovém rozpětí prolínaly a doplňovaly, a to zejména ve čtvrté etapě národního obrození.

Božena Němcová (1820 – 1862) – v jejím díle se prolínají prvky romantismu a realismu

Nejznámější česká spisovatelka. Narodila se ve Vídni zřejmě jako dcera panského kočího, Němce Johanna Pankla a české služky Terezie Novotné. Dětská léta prožila Němcová v Ratibořicích u České Skalice, výrazně jí ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy, která u Panklových čtyři roky pobývala.

Jako sedmnáctiletá byla provdána za úředníka finanční stráže Josefa Němce, který byl uvědomělý vlastenec a pro své národní cítění však nebyl oblíbený u svých nadřízených, a byl proto často překládán z místa na místo. Rodina se pak velmi často stěhovala (se čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, Litomyšli, Polné, Domažlicích, Uherských Ďarmotech a v Praze).

Při pobytu v Praze poznala pražskou vlasteneckou společnost a seznámila se s předními českými spisovateli, kteří ovlivnili její tvorbu. Přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, cestopisnými črtami, pohádkami a hádankami. Lidová vyprávění ji inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí. Je autorkou cestopisných a národopisných črt - Z Uher, Obrazy z okolí domažlického. Také napsala realistické povídky z venkovského prostředí - Divá Bára, Podhorská vesnice, Karla, Pan učitel, V zámku a podzámčí. A vrcholem jejího díla byla románová povídka Babička.

Autorské honoráře Němcové na živobytí zdaleka nestačily, řada známých nechtěla s „politicky nespolehlivou" a rozpornou dvojicí nic mít (rodina byla závislá na výpůjčkách a darech). Nakonec se manželství rozpadá. Němcovou sužují zdravotní potíže. Manžel jí těžce nemocnou přiveze do Prahy. V lednu 1862 předčasně umírá vyčerpáním a neustálým strádáním.

Babička - Ratibořice - Staré bělidlo, 1. polovina 19. století

–        obraz venkovského života – vrchol tvorby

–        vzpomínky autorky na vlastní dětství a babičku doplněny a rozšířeny poznáním lidového života, zvl. na Domažlicku

–        únik z přítomnosti do světa vzpomínek jí pomohl překonat nejtěžší období života (smrt syna Hynka). Nejedná se však o dílo životopisné

–        hlavním záměrem bylo ukázat harmonický život prostých lidí v rámci jednoho roku

–        tématem knihy jsou její postoje k lidem, její jednání a názory (nejsou to babiččiny osudy)

–        babička – Magdaléna Novotná je literárně ztvárněna jako dokonalý a moudrý člověk a byla uznávána i paní kněžnou (babička je zidealizovanou postavou)

Rodina Panklových, obývající Staré běli­dlo, v úvodu žije v očekávání babiččiny návštěvy. Nejvíce se těší vnoučata Barunka (obraz autorky v dětských letech), Adélka, Jan a Vilím. Prakticky už okamžikem příjezdu se babička projevuje jako typ ideálního venkovské­ho člověka: je to pracovitá, vyrovnaná, moudrá žena, rozvíjející v ostatních cit, pozitivní vztah k životu a vlastenectví, žena, která se ostatním (své rodi­ně, dalším obyvatelům údolí i zámeckému panstvu) stává oporou i vzorem, která dokáže urovnávat konflikty či - v případě dívky Viktorky, jež z ne­šťastné lásky k démonickému vojákovi zešílí - alespoň na chvíli tišit bolest.

Svět „Starého bělidla", vytvořený v Babičce, bývá někdy označován za typický (umělecky mimořádně zdařilý) příklad biedermeierovské idyly. Ves­nický život zde působí - i se svými strastmi - klidně a harmonicky. Lidé žijí v úzkém vztahu s přírodou a jsou smířeni s jejími zákony. Živelnost příro­dy, jak ji známe z děl romantiků, je však vystřídána přírodou „řádu". Mizí sociální kritičnost, příznačná pro Obrazy ze života domažlického. Soužití lidí vesnických a „těch ze zámku" s sebou nepřináší vážnější problémy, a pokud nějaké nastanou, jsou vzápětí urovnány. (Babička si ovšem získá i panstvo. Nejméně sympatií autorka projevuje těm, kteří se v panských službách odtrhli od společenství, z něhož vyšli.) Věrně odpozorované výje­vy ústí takřka v pohádku. Není divu - vše totiž vnímáme především dětský­ma, Barunčinýma očima. Okamžikem babiččiny smrti idylický čas dětství pro Barunku končí a nastupuje doba dospělosti.

Romanticky tragickou postavou je Viktorka. Osud dívky, v šílenství blou­dící okolními lesy, i její smrt (za bouřky je zasažena bleskem) jsou takřka erbenovsky předurčeny. Příroda kultivovaná člověkem (babiččina péče o zvířátka a hospodářství) je tak konfrontována s divokou přírodou, kterou Viktorka ztělesňuje. Ovšem i Viktorčino zničující šílenství a přírodní Živel­nost jsou součástí života; zároveň jako kontrastní prvek zvýrazňují, jak idylicky plyne čas na Starém bělidle.

Obrazy z okolí Domažlického - národopisná kniha – cestopisné a folkloristické črty, zaznamenávají život chodského lidu, jeho kulturu, zvyky, tradice

V zámku a podzámčí - realistická povídka – obraz venkovského života; polovina 19. století, Nymbursko, sociálně orientovaná povídka – poměry chudých a šlechty

Karla

Divá Bára

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

–        je zakladatelem českého politického novinářství

–        byl redaktorem vládních Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela

–        založil posléze politický deník Národní noviny a v jejich satirické příloze Šotek prosazoval své politické názory

–        Havlíček vystupoval v novinách i veřejných projevech bojovně a radikálně za národní rovnoprávnost, kritizoval zastaralou myšlenku slovanské vzájemnosti, plané vlastenčení, pokoušel se odhalovat znaky reakčních sil vlády, církve a šlechty.

–        charakteristickým druhem jeho žurnalistického projevu byly polemiky – proslul svými epigramy:

o       Církvi

o       Králi

o       Vlasti

o       Múzám

o       Světu

Tyrolské elegie – elegie = žalozpěv, básnické vylíčení Havlíčkova zatčení a jeho deportace do Brixenu. Tragické události svého osobního života komentuje Havlíček s humornou nadsázkou a využívá je k satirickým výpadům proti absolutistické státní moci - cílem a smyslem byla kritika politického systému rakouské vlády, policie a upozornění na nedostatky

Král Lávra

Křest svatého Vladimíra

Obrazy z Rus - Soubor publicistické prózy - cyklus cestopisných povídek. Poukazuje na zaostalost a neutěšené národnostní poměry. Kritizuje zde cara a sympatizuje s obyčejnými lidmi.

Alois Jirásek (1851 – 1930)

–        přední tvůrce historické prózy

–        narodil se v Hronově

–        po dokončení filosofické fakulty v Praze, působil jako středoškolský profesor nejprve v Litomyšli, pak v Praze

–        obdivoval historii - vrchol českých dějin spatřoval v husitství, obdivoval národní obrození, úpadek pak viděl v době pobělohorské

–        ve výběru látek se neomezoval ani místně, ani časově; přesto jeho nejoblíbenější období, které zpracoval ve svých dílech, bylo období husitské, pobělohorské a obrozenecké

–        Jirásek se příliš nezabýval psychologií postav – sloužily mu jako prostředek k popisu prostředí do, kterého tyto postavy zavedl

–        jeho prózy vzbuzují zdání objektivity – českou minulost převádí do všeobecně přijímané podoby národního mýtu – odtud pramení velká popularita Jiráskových prací

–        kompozice některých jeho románů má spíše podobu volně skládané kroniky

–        jeho dílo je rozsáhlé:

o      od mystického pravěku

o      poslední Přemyslovci

o      husitství, doba pobělohorská

o      národní obrození

–        romány mají bohatý děj - přibližují dobovou atmosféru - postavy ztělesňují názory a postoje lidu

–        jeho tvorba se zakládala na pečlivém studiu pramenů a snaze o objektivitu vytvořil nejrozsáhlejší a nejucelenější umělecký obraz českých dějin psal divadelní hry pro Národní divadlo

1.      Próza z nejstarších českých dějin  

Staré pověsti české - beletristické zpracování nejstaršího období českých dějin.

Nalezneme zde nejstarší pověsti, písemně dříve zaznamenané v Kosmově, Dalimilově, a hlavně v Hájkově kronice z 16. stol. Mezi tyto patří např. pověst o Libuši, Horymírovi, Přemyslovi, dívčí válce aj. Dále zde nalezneme novější pověsti, které také odrážely naděje lidu, např. pověsti o Ječmínkovi, Žižkovi, Kozinovi či Jánošíkovi. Ve staropražských pověstech o výstavbě Prahy za Karla IV., stavbách Nového Města, Karlova mostu, o Karolinu a dalších pamětihodnostech Jirásek s užitkem těžil z Pražských pověstí a legend J. Svatka.

Mezi proroctvími můžeme najít třeba legendu o Blanických rytířích. Autor se věrně snaží držet dochovaných historických záznamů a na díla, ze kterých čerpal, často navazuje doslovně. Kniha je rozdělena na tři části - staré pověsti české, pověsti doby křesťanské a ze starobylých proroctví.

2.      Próza z doby husitské:

Mezi proudy

Proti všem

Bratrstvo

Jsou to trilogie - rozměrné romány zobrazující dobu husitského hnutí od jeho počátku až po jeho porážku a vyhasínání.

3.      Próza z doby pobělohorské

Temno - Jedno z vrcholných děl autora; Děj se odehrává ve 20. letech 18. stol. v Praze a na Skalce u Opočna. Je širokým obrazem období protireformace, v níž hráli hlavní roli jezuité a cizí katolická šlechta.

Psohlavci - Román z doby pobělohorské - selské rebelie na Náchodsku; líčí boj Chodů vedeným Janem Sladkým - Kozinou za svá tradiční práva - např. neměli povinnost roboty.

4.      Próza z období národního obrození

F.L.Věk - Pětidílný román - (kompozice volně skládané kroniky) románová kronika o životních osudech venkovana, dobrušského rodáka, který za svých pražských studií zažije zrušení jezuitského řádu. Podrobně zde ukazuje vlasteneckou společnost, včetně významných osobností: Václava Matěje Krameria, Václava Tháma, Josefa Dobrovského, Šebestiána Hněvkovského aj.

Filosofská historie - novela

5.      Divadelní hry

1.      historická témata

Jan Hus

Jan Žižka

Jan Roháč

2.      pohádkové prvky

Lucerna - fiktivní místo, středověk

3.      ze současného života

Vojnarka

Otec

Karel Václav Rais (1859 – 1926)

–        prozaik, tvorba pro děti

–        po studiu působil jako učitel, věnoval se literární a osvětové činnosti

–        ve své tvorbě se soustředil zvláště na Podkrkonoší a Českomoravskou vrchovinu – soudobý vesnický život sleduje se smyslem pro detail, kriticky se vyjadřuje o narušených mezilidských vztazích. Soustřeďuje se na psychologii postav – řadíme ho k zakladatelům naší psychologické prózy

–        popisuje společensky degradované postavy – tuláky, šumaře,… Ale také zbohatlíky, neuměle se snažící napodobit život ve městě.

–        Rais je obdivovatelem vesnického života, a k jeho přednost patří, působivé a podrobné zachycení horské přírody.

Zapadlí vlastenci - Román z období národního obrození z oblasti Podkrkonoší. Látku čerpal ze zápisků obrozeneckého učitele Věnceslava Metelky (idylické románové ztvárnění obrozeneckého úsilí českých učitelů).

Západ - Nejzdařilejší Raisova práce – románová idyla; je považováno za nejmelancholičtější dílo české literatury.

Děj románu se odehrává ve 2. polovině 19. stol. na Českomoravské vrchovině, vyzdvihuje dobrotu a ušlechtilost venkovských lidí a buditelskou práci inteligence. Hlavní postavou je stařičký farář Kalous, který službě lidem v jedné zapadlé vesnici zasvětil téměř celý svůj život. Umírá při odchodu do důchodu, když opouští svou faru.

Výminkáři - Povídky vykreslující tragické osudy starých lidí, odkázaných na dobročinnost potomků, problematika mezigeneračních vztahů

Pantáta Bezoušek - Povídka zobrazující humorným způsobem vztah svérázného venkovana k městu. Sedlák, který přijede do Prahy navštívit svého syna, si svou upřímnou povahou podmaňuje tamní společnost a „očišťuje jí“ od neblahého vlivu velkoměstského prostředí.