Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. Reakce české literatury na fašistické nebezpečí a ohlas války a osvobození v literatuře

20. 1. 2010
Historická situace
-          Mnichovská dohoda
-          15. 3. 1939 – obsazení Čech a Moravy Německem, vznik Protektorátu Čechy a Morava
-          1. 9. 1939 – Německo napadlo Polsko, začátek 2. světové války (válku vyhlásily Německu rovněž Anglie a Francie, později se na německou stranu přiklonily Itálie a Japonsko, Německo se snažilo dobývat další území, konec německé rozpínavosti nastal až po přepadení SSSR)
-          Německo počítalo s tzv. „bleskovou válkou“, ale ta se protáhla až do roku 1945
 
Důsledky pro Čechy:
-          na podzim roku 1939 byly uzavřeny české vysoké školy (v den čs. státního svátku 28.10. 1939 šli do ulic manifestovat Pražané, většinou studenti VŠ, byl vydán pokyn ke střelbě do manifestujících, byl zastřelen jeden horník a na následky zranění zemřel v polovině listopadu i student medicíny Jan Opletal, jeho pohřeb za manifestační účasti vysokoškoláků proběhl bez větších incidentů, ale už 17. listopadu 1939 obsadilo gestapo studentské koleje i univerzitní budovy, devět studentských funkcionářů bylo zabito, na 1 200 studentů bylo deportováno do Německa /některé údaje uvádějí 3 000/. VŠ byly uzavřeny údajně na tři roky po dobu války však nebyly otevřeny
-          byl omezován počet českých deníků a časopisů (ve školním roce 1941-1942 byl z nařízení říšského protektora snížen počet českých středních škol (bylo možné do nich přijmout asi necelých 50% dosavadního stavu,byli přijímáni jen rasově vyhovující, některé předměty byly vyučovány jen německy)
-          nejhorší situace nastala po atentátu na Heydricha (květen 1942)
vyhlášení stanného práva (mimořádné opatření, kdy ve výjimečných případech (válka, občanské nepokoje, živelní pohroma) omezí některá občanská práva s cílem odstrašit - tohoto odstrašujícího účinku se dosahuje urychleným a zjednodušeným procesem trestního řízení a výrazně zpřísněnými tresty, zpravidla trestem smrti).
popravy
vypálení obcí
zavírání divadel
zákazy časopisů
 
Literatura
V této době vzrůstá význam literatury v životě národa a každého jednotlivce - především mladí lidé hledají v literatuře náhradu za vše, o co je připravil fašismus.
Fašismus vzal české literatuře řadu tvůrců:
-          1938 umírá Karel Čapek (po nemoci, okupace se nedožil)
-          1939 je zatčen Josef Čapek (bez soudu je vězněn celou válku a na samém konci války podlehl tyfové epidemii v Bergen Belsenu)
-          1942 za stanného práva zastřelen Vladislav Vančura
-          1943 odchází do Osvětimi Karel Poláček, zahynul v plynové komoře - protože byl Žid, jeho díla nesměla být vydávána
-          E. F. Burian - vězněn v koncentračním táboře, přežil
Někteří autoři měli zákaz vydávat svá díla (cenzura)
 
Poezie za okupace
-          vzniká za výše nastíněných poměrů - za přísné cenzury, v době prosazování němčiny jako spisovného jazyka - roste zájem o českou poezii - lidé si českého jazyka velmi vážili a za války četli i ti, kteří po verších jindy nesáhli
-          básníci prokazovali statečnost - využívali alegorie(jinotaj) - např. období okupace nazývali vleklou zimou, tmou
-          snažili se psát melodické verše (aby vynikla krása češtiny)
-          kvůli cenzuře byli nuceni zúžit tematické okruhy - mohli psát pouze o intimním životě, o přírodě, připomínali významné osobnosti (například 120. výročí narození Boženy Němcové v roce 1940) a momenty z historie, tvořili pro děti
 
JOSEF HORA – jeden z představitelů meziválečné avantgardy (proletářská poezie, poetismus), v době před okupací a během ní píše angažovanou poezii:
-          Domov (1938)- reakce na události roku 1938; motivy sepětí s rodnou zemí a zodpovědnosti za ni, času jakožto naděje, kontinuity národa
-          Jan houslista - lyrickoepická skladba se symbolickým dějem - proslulý houslový virtuos se vrací do rodné země v době jejího smrtelného ohrožení
 
Vítězslav Nezval – patřil mezi nejvýznamnější představitelé české meziválečné avantgardy (čelní představitel poetismu a surrealismu, v době okupace píše angažovanou poezii:
-          Matka naděje – 1938 – vlastenecký vztah k matce jako paralela k matce překonávající těžkou nemoc
-          až po válce mohl uveřejnit druhou část sbírky Historický obraz /1939/ - třídílný cyklus veršů z okupace, objevuje se zde motiv květnového povstání a osvobození Rudou armádou
-          báseň Švábi - vyjadřuje štítivý odpor proti okupantům, rozlézajícím se po české zemi jako dotěrný hmyz, vyjídajícím obsazenou zemi a ničícím vše – ukázka: Hnusní, černí, mstiví, zlí, všude se nám rozlezli ... původně byla tato skladba zařazena do sbírky Pět minut za městem, ale neprošla cenzurou, ale i tak byla tato sbírka jednou z nejodvážnějších básnických knih vydaných legálně
-          Manon Lescaut – veršovaná divadelní hra - zapůsobila především čistým jazykem lyrických veršů
Po válce píše verše plné budovatelského nadšení:
Stalin
Zpěv míru
 
Jaroslav Seifert jeden z představitelů meziválečné avantgardy (proletářské umění, poetismus), později autor zpěvných veršů. Nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Životopis – viz MO č. 16
Ve své poezii reaguje na konkrétní historické události (Mnichov, osvobození), za okupace píše o Praze či například Boženě Němcové:
Zhasněte světla (1938) – reakce na mnichovskou zradu, láska k vlasti
Vějíř Boženy Němcové - sbírka ke 120. výročí narození spisovatelky
Sbírky Světlem oděná, Kamenný most - vzpomínky na mládí, oslava domova, Praha jako symbol národní identity
Přilba hlíny (1945) – motiv pražského povstání a osvobození
 
JAN ZAHRADNÍČEK (1905–1960)
-          nejvýznamnější básník katolické orientace (někdy se uvádí název spirituální proud)
-          jeho otevřeně katolická a ostře protikomunistická tvorba jej přiváděla do ostrého konfliktu s levicovými autory – už před druhou světovou válkou se někteří z nich vyjádřili (např. Jan Drda), že musí jít za mříže
-          po únorovém převratu byl vyloučen z Československého svazu spisovatelů a posléze odsouzen ve vykonstruovaném procesu bez jakýchkoli důkazů k 13 letům vězení za protistátní činnost – špionáž a rozvracení socialismu
-          během věznění mu na následky otravy muchomůrkou zelenou zemřely dvě dcery, syn a žena byli zachráněni
-          v roce 1960 byl na základě všeobecné amnestie propuštěn, krátce po propuštění zemřel na následky věznění (dlouhodobé a kruté věznění vedlo ke zhoršení jeho již tak trvale špatného zdraví – jako malý spadl z půdy a pohmoždil si páteř a hrudník + nedostatečná lékařská péče + podvýživa = velké zdravotní problémy už od útlého věku)
-          komunistický režim jej vyškrtl z učebnic a oficiální historie české literatury během jeho trvání o Zahradníčkovi mlčela – jeho tvorba se šířila pouze samizdatem a v zahraničí
-          jeho poezie vychází z tragického životního pocitu, časté jsou motivy noci a temnoty jako symboly smutku a
Korouhve, Svatý Václav, Stará země – básnické sbírky, které napsal za okupace; objevuje se v nich svatováclavský motiv jako tradiční hodnota češství
La Saletta – básnická skladba, ve které vidí cestu, kterou se vydávají Čechy, jako cestu vstříc mravní zkáze
Znamení moci – básnická sbírka, hodnotí své trpké zkušenosti s totalitním režimem
 
František Halas (1901–1949)
-          jeden z nejvýznamnějších básníků 30. a 40. let 20. století
-          ačkoli se politicky angažoval (celý život byl přesvědčeným komunistou), hledal i cestu k duchovnu – spiritualitě
-          v jeho díle se často objevuje motiv smrti, děs z nicoty
Torzo naděje – jeden z básnicky nejhodnotnějších ohlasů událostí roku 1938
Naše paní Božena Němcová – za okupace, sbírka ke 120. výročí narození spisovatelky
Ladění – rovněž za okupace, drobnější lyrické básně, dětské motivy, říkanky (Halas reaguje na narození a první léta svého syna)
Já se tam vrátím – básnická próza, vznik za okupace, oslavuje Vysočinu, její krásy
V řadě – vznik v roce 1948, věří v proletariát a revoluci, ale verše jsou expresivní, objevují se v nich vulgarismy („A bylo ticho pod zkurveným křížem…“)
A co? – ve sbírce se objevuje opět pozoruhodný slovník, tématem poválečné rozdělení světa, svržení atomové bomby, obavy z nového válečného konfliktu; Halas uvažuje o charakteru básníka
 
František Hrubín (1910–1971)
-          básník, bývá vedle Sládka považován za jednoho z našich nejlepších autorů dětské poezie
-          jeho poezie nejvíce uchvacovala melodičností verše
-          patřil k básníkům, kteří uvědoměle pracovali s jazykem a v jejichž díle je patrná krása češtiny - to bylo době okupace velmi důležité, protože sílila germanizace, Češi toužili po kráse češtiny
-          užíval dokonalou veršovou formu, melodický rým - zejména ve své tvorbě pro děti
Jobova noc – pětidílná básnická skladba určena původně k recitaci (uvedena E. F. Burianem v D 46) – objevují se v ní sugestivní verše jako refrén:
„Ach, Čechy krásné, Čechy mé!
Obraze rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že oprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobů. A den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé!“
Hirošima – básnická skladba, ve které varuje před atomovou bombou
Pro děti napsal za okupace: Říkejte si se mnou /1943/ - např. Princeznička na bále, Dědek řepu zasadil aj. s obrázky Jiřího Trnky
 
VILÉM ZÁVADA (1905–1982)  
-          patří k autorům tohoto regionu – narodil se v Hrabové, kde vyrůstal, gymnázium studoval v Ostravě, nakonec vystudoval Filozofickou fakultu v Praze
-          básník a překladatel, autor poezie pro děti
-          jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné plné tragického životního pocit (to patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí
-          v jeho díle je velmi silný vztah k rodnému kraji
-          v době před okupací a za okupace napsal tyto básnické sbírky:
Cesta pěšky – v čase ohrožení národní samostatnosti začíná ve své poezii hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti – nalézá je ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v sepětí s rodným Ostravskem
Hradní věž – napsal za války, ve sbírce jsou patrné jeho obavy o národní osud (věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje)
 
JOSEF ČAPEK (1887–1945)
-          český malíř, spisovatel, fotograf, grafik a knižní ilustrátor
-          autor mezinárodního slova „robot“
-          byl redaktorem a výtvarným kritikem Lidových novin (byl velkým propagátorem moderního umění, odmítal konzervativní a konvenční umělecké projevy), věřil v umělecký pokrok
-          za protifašistickou byl v roce 1939 zatčen a do roku 1945 vězněn v nacistických koncentračních táborech, tam také zemřel
-          nejprve psal společně s bratrem Karlem, své první krátké prózy shrnuli do dvou knížek: Zářivé hlubiny (1916) a Krakonošova zahrada (1918), společně napsali i divadelní hry Loupežník a Ze života hmyzu
-          psal i knihy pro děti – v době, kdy dorůstá jeho dcera Alena: napsal a ilustroval knížku Povídání o pejskovi a kočičce, napsal pohádku navíc do Karlova Devatera pohádek
-          po nástupu Hitlera k moci Josef Čapek reagoval na politickou situaci – publikoval například v novinách kresby z cyklu Ve stínu fašismu, knižně vyšly Diktátorské boty – kresby otiskované v předchozích letech v Lidových novinách
-          v roce 1939 byl zatčen gestapem a uvězněn, později převezen do koncentračního tábora Dachau a pak do Buchenwaldu, kde v malířské dílně maloval rodokmeny esesáků, dalším táborem byl koncentrák v Sachsenhausenu a nakonec skončil ve vyhlazovacím táboře v Bergen-Belsenu, kde zřejmě podlehl tyfové epidemii (podle některých svědectví byl ještě v dubnu naživu, takže zemřel krátce před osvobozením) – datum ani jeho hrob neznáme
-          v roce 1946 byly posmrtně vydány jeho Básně z koncentračního tábora – verše vycházející z konkrétních zážitků i vzpomínek, sledují úděl člověka vydaného vládě zla, verše jsou vzdálené optimistickému patosu a rétorice
VLADIMÍR HOLAN (1905–1980)
-          jeden z nejvýznamnějších českých básníků a překladatelů 20. století
-          autor intelektuálně náročné meditativní poezie
-          ve svých textech využívá zvláštní jazykové prostředky – vymýšlí vlastní jazykové novotvary
-          po válce vstoupil odmítl katolickou církev a vstoupil do KSČ, svůj krok obhajoval stejně jako převrat v roce 1948, později však nemohl publikovat, to mu bylo povoleno až v 60. letech (do té doby psal sbírky tzv. do šuplíku)
-          bydlel v tzv. Dobrovského vile na pražské Kampě, kde získal byt po Jiřím Voskovci; spolu s ním tam bydlel Jan Werich
-          jako jeden z mála autorů své doby byl spíše nepolitický, politiky se dotkl pouze v závažných případech:
Září 1938  - reakce na Mnichov, zde báseň Odpověď Francii – z našeho neštěstí obviňuje Francii, nazývá ji přímo „kurvou“ a vyslovuje přesvědčení, že i na ni dopadne trest; zabaveno cenzurou.
Po druhé světové válce napsal sbírky:
Dík Sovětskému svazu – poděkování za osvobození
Panychida – tryzna za padlé a umučené za druhé světové války
 
Próza za okupace
-          reakce prózy na události je vždy opožděnější než reakce poezie
-          mezi nejvýznamnější autory, kteří varovali před fašismem, patří K. Čapek, a to jak v próze, tak ve své dramatické tvorbě
-          většina autorů přerušila v době války své práce, protože by nemohly být vydány. I tematické okruhy prózy byly zúženy
 
KAREL ČAPEK – viz MO č. 18 – páté období Čapkovy tvorby = protifašistická díla
 
VLADISLAV VANČURA – významný český prozaik a dramatik, reprezentoval meziválečnou avantgardu v próze (první předseda Devětsilu)
-          byl zastřelen za stanného práva
Obrazy z dějin národa českého - dvoudílné výjevy z naší historie až do posledních Přemyslovců, známá je kapitola o kronikáři Kosmovi
-          torzo třetího dílu vyšlo posmrtně
-          dílo mělo připomenout českému národu jeho předky, kteří se dovedli ubránit „cizákům“
 
IVAN OLBRACHT - v době okupace píše díla z historie i adaptace dávných příběhů:
Biblické příběhy - úprava Starého zákona pro mládež
Ze starých letopisů - pro mládež, pověsti, zachycující českou minulost
O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách - staroindické bajky
 
JAN DRDA (1915–1970)
-          jako malý přišel o matku, která zemřela při porodu sourozence; druhý manželský vztah jeho otce se rozpadl, otec začal pít a od dětí odešel – Jana se sestrou vychovával dědeček
-          po válce vstoupil do KSČ – ke straně inklinoval už před válkou, kdy tvrdil, že bude třeba pozavírat některé spisovatele, kteří se stavěli proti komunistickému vidění světa (Zahradníček)
-          po únorovém převratu zastával významné kulturní i politické funkce (poslanec, předseda Svazu československých spisovatelů
-          patřil k organizátorům komunistického teroru zaměřeného proti nekomunistické inteligenci, prosazoval vylučování nekomunistických autorů ze svazu spisovatelů a u řady z nich též exemplární potrestání v podobě dlouhých vězení (katolicky orientovaní autoři – například Jan Zahradníček
-          v roce 1968 se postavil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a následné okupace, kvůli tomu záhy získal vlivné pozice
Městečko na dlani (1940) – obraz městečka Rukapáň (ve skut. autorova rodná Příbram) těsně před 1. sv. válkou; šťastné i smutné osudy města i jednotlivých obyvatel
Němá barikáda (1946) – soubor povídek, téma 2. sv. války, mezi nejznámější patří povídka Vyšší princip (zfilmována)- Vyšší princip je přezdívka středoškolského profesora latiny a řečtiny, třídního učitele septimy. Příběh se odehrává během druhé světové války, krátce po atentátu na říšského protektora Reinharda Heidricha. Tři maturanti gymnázia byli spolužákem udáni gestapu a pro údajné schvalování atentátu zastřeleni. Profesor latiny při hovoru s třídou nejen odmítne jejich vraždu, ale naopak souhlasí s atentátem – „z hlediska vyššího principu mravního...vražda na tyranu není zločinem“; třída mu spontánně vzdá čest povstáním.
-          Drda psal i dramata: Hrátky s čertem - jinotajná báchorka – viz níže
 
ARNOŠT LUSTIG (1926, dosud žijící)
-          židovský spisovatel a publicista, autor celé řady děl s tématem holocaustu
-          narodil se v Praze, za okupace byl pro židovský původ vyloučen ze studií, takže se vyučil krejčím
-          byl poslán do Terezína, během války poznal i koncentrační tábory v Osvětimi a Buchenwaldu; v roce 1945 uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze
-          následkem holocaustu přišel o celou svoji rodinu, což jej poznamenalo a odráží se i v jeho díle – píše o druhé světové válce a osudech židů
-          po válce pracoval jako žurnalista, psal scénáře
-          po roce 1968 musel emigrovat, žil v Jugoslávii a pak v USA
-          ve svých dílech se soustředí především na psychiku lidí postižených holocaustem, vychází z vlastních drastických zkušeností, ve svých dílech zachycuje svou osobní zpověď; často staví do kontrastu obyčejné, zdánlivě nehrdinské lidské charaktery a mezní životní situaci v koncentračním táboře
-          smyslem lidství a podstatou lidského bytí se zabývá i ve svých pozdních dílech, nejčastěji píše povídky a novely; mnohé z jeho prací se dočkaly televizních a filmových adaptací
Noc a naděje – sbírka povídek, 7 povídek inspirovaných vlastními zážitky autora v terezínském ghettu
Démanty noci – sbírka povídek, obsahuje povídku Tma nemá stín, která byla podle scénáře, na kterém se A. L. rovněž podílel, v režii Jana Němce roku 1964 zfilmována a patří ke klenotům české kinematografie – obsah:
Tři kamarádi dlouho plánují útěk z koncentračního tábora. Odhodlávají se ve chvíli, kdy se dostávají do transportu. Nad jejich vlakem přelétá letoun a vypadá to, že vlak vyhodí do vzduchu. Dva z nich se rozhodnou, že musí utéci hned, nebo zemřou. Třetí je asi nevidí, takže nakonec utíkají sami dva. Vyskočí z vlaku, jsou pronásledováni, ale podaří se jim zmizet. Jednomu z nich se po cestě rozbije bota, rozedře mu patu. Oteče mu celá noha a už nemohou postupovat tak rychle. Jsou nevyspalí, hladoví, mají horečky, halucinace. Po několika dnech narazí na ženu, která nesla manželovi na pole svačinu. Chtějí ji požádat o jídlo a poté zabít, nakonec je jim ženy líto a nezabijí ji. Žena je jde ze strachu udat starostovi. Muži jsou v lese obklíčeni a chyceni. Při výslechu se snaží předstírat, že nejsou Židé, prozradí je však obřízka. Hrozí jim smrt. Situace vypadá beznadějně, u starosty se však objeví neznámá žena. Možná na její popud je propustí. Vydávají se na další cestu.
Dita Saxová – novela, vypráví o osmnáctileté židovské dívce, která se vrací z koncentráku a není pro své otřesné zážitky schopná navázat normální život; kvůli nejistotě v poválečném světě nakonec odjíždí do Švýcarska a páchá sebevraždu skokem z ledovce
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou – novela podle skutečné události z roku 1943 v Itálii (Tehdy Němci na Sicílii zajali bohaté židovské podnikatele s americkými pasy, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a ožebračí je, pak je pošlou s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)
 
LADISLAV FUKS (1923–1994)
-          český prozaik, autor především psychologické prózy s tématem úzkosti člověka ohrožovaného nesvobodou a násilím – jako symbol tohoto tématu si pak zvolil druhou světovou válku a holocaust
-          většina jeho díla je autobiografická, často skrytě - téměř všemi jeho knihami prochází figura senzitivního, slabého hocha, žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po citovém přátelství (právě tato stále se vracející postava trpícího a mučeného chlapce má silnou míru autobiografičnosti)
-          jeho dětství nebylo příliš šťastné – otec, policejní úředník, byl chladný a dominantní člověk a matka se starala pouze o správnou společenskou výchovu svého syna (téma smutného dětství a snahy o vzdor proti otci se pak objevuje v několika jeho knihách); největší životní krizí ale prochází Ladislav Fuks v době dospívání, tedy na počátku druhé světové války, kdy si poprvé uvědomuje svou homosexualitu (krutý osud svých židovských spolužáků z gymnázia prožívá citelněji, jelikož sám trpí silným pocitem ohrožení – v koncentračních táborech tehdy mizí nejen Židé a Romové, ale také homosexuálové) 
-          mnozí literární kritici si později často kladli otázku, jak je možné, že se jako nežidovský spisovatel dokázal tak vžít do pocitů židovské menšiny a věnovat tomuto tématu značnou část svého díla – odpovědí je právě jeho pocit sounáležitosti s tragédií tohoto národa, ale také úzkost z ohrožení, kterou po celý život on sám pociťoval
-          svou prvotinu vydává až ve čtyřiceti letech (Pan Theodor Mundstock), stává se okamžitě jedním z nejuznávanějších spisovatelů
-          koncem šedesátých let ale podléhá politickému tlaku a stále zřetelněji se staví na stranu vládnoucího komunistického režimu
-          dílo Ladislava Fukse je velice osobité a svébytné, vyznačuje se složitou metaforikou a stavěním příběhu na detailech a opakujících se motivech
Pan Theodor Mundstock – psychologický román o osudu pražského Žida, který je sužován možností, že bude transportován do koncentračního tábora; po třech letech naprosté apatie a melancholie se rozhodne postupovat prakticky a metodicky – připravovat se na budoucí situaci (např. spí na pryčně, moří se hladem a tahá těžké věci, trénuje i svou smrt), zároveň prožívá řadu halucinací a dialogů se svým stínem Monem, způsobených jeho psychickou nemocí - schizofrenií; další z jeho halucinací je obrovská "slípka", která s ním žije doma a o kterou se stará; transportu se nedožije, před nástupištěm ho přejede auto a zemře. Román zobrazuje, jak obyčejného člověka ponižuje a pokřivuje diskriminace a strach. Člověk se nikdy nemůže zcela připravit na to, co nám osud přichystá.
Mí černovlasí bratři – sbírka šesti povídek o osudech pěti gymnazistů za druhé světové války (z nichž tři jsou židovského původu a tím se dostávají mimo společnost); spojuje je postava rasistického učitele zeměpisu. Hlavní postavou knihy je chlapec Michael, alter ego autora, který je postupem času nucen postavit se smrti svých kamarádů - „bratrů“ tváří v tvář; židovští chlapci totiž jeden po druhém mizí, ať už v koncentračních táborech či tragicky (sebevražda). Pro knihu je charakteristický leitmotiv „Smutek je žlutý a šesticípý jako Davidova hvězda“, který vystihuje Michaelovy myšlenky a pocity dítěte, které je náhle postaveno před strašlivou pravdu války a umírání.
Variace pro temnou strunu – autobiografický román o dospívajícím chlapci, který trpí nedostatkem citu ze strany rodičů. Dílo též zachycuje temnějící klima v Československu na konci 30. let 20. století.
Spalovač mrtvol – groteskní psychologická hororová novela o pracovníku krematoria Karlu Kopfrkinglovi, z něhož se částečně vlivem nacistické ideologie, částečně tím, že byl ovlivněn orientální filosofií, stává maniak, vrah celé své rodiny, manželky, syna (dcera mu však uteče), přičemž věří, že je smrt očistí; zfilmováno roku 1967 Jurajem Herzem v hlavní roli s Rudolfem Hrušínským
Další dílo:
Myši Natálie Mooshabrové – román se znaky hororového příběhu
Příběh kriminálního rady – psychologický román
Vévodkyně a kuchařka – rozsáhlý historický román, zachycující konec habsburské monarchie
 
NORBERT FRÝD (1913–1976)
-          v průběhu druhé světové války byl vězněn v Terezíně, později v Osvětimi (tam mu zemřela manželka a otec) a nakonec v Dachau
-          svou zkušenost popsal v knize:
Krabice živých – román o možnosti zachování si lidské důstojnosti i v tak nelidském prostředí, jakým je koncentrační tábor; autor vychází z vlastních zážitků
 
JAN OTČENÁŠEK (1924–1979)
-          český spisovatel a scenárista
-          druhou světovou válku reflektuje v novele:
Romeo, Julie a tma – hlavním hrdinou je Pavel, z jehož pohledu příběh většinu času sledujeme; právě dokončuje maturitu a jeho mysl je plná úvah o děvčatech a nastávající dospělosti - při jedné z procházek potká ve večerním parku mladou dívkou, která je čímsi rozrušena — opatrně s ní začne konverzaci a zjistí, že je židovka jménem Ester, která se nedostavila do transportu do Terezína; Pavel se s náhlou rozhodností odhodlává ukrýt ji v malém pokoji vedle krejčovské dílny, ve které pracuje jeho otec; druhý den se celá republika dozvídá o atentátu na zastupující říšského protektora Heydricha — v platnost vstupují zvláštní nařízení, mezi které patří zákaz nočního vycházení a kruté tresty pro jedince, kteří přechovávají nepřátele třetí říše. Pavel svého skutku přesto zapomíná litovat, neboť myslí na Ester. Často ji navštěvuje a brzy se s ní vůbec poprvé políbí. Těžiště knihy leží v kontrastu mezi mladou láskou Pavla a Ester a teroru heydrichiády. Fašistická vláda popravuje desítky lidí každý den a plakáty s jejich jmény vylepuje po Praze. Mezitím se dva milenci ukrývají v malé místnosti a sní o společné budoucnosti. Pavel si však je vědom rizika, které jim hrozí a o celé situaci mimo jejich místnost se brzy dozví i Ester. Ta dokonce plánuje, že uteče, aby Pavla neuvrhla do nebezpečí. V domě, kde se ukrývala, bohužel bydlel kolaborant Rejsek, všichni to o něm věděli. Do všeho strkal nos. Přišel si nechat do krejčovny ušít oblek. Měl divné řeči, jako obvykle. Naštěstí brzy odešel. Potom se Pavlův otec od svého zaměstnance dozvěděl, že Pavel v pokojíku ukrývá dívku. Ten večer, když odcházel Pavel za Ester, otec stál v předsíni, dal mu balíček jídla a je vylekaně opakoval: „Hlavně se to nesmí dozvědět maminka, víš, že je nemocná.“ Potom Pavel odešel. Ten večer mu Ester řekla, že by s ním chtěla mít dítě. Pomilovali se spolu. Pavel, tento den později než jindy odešel domů. V noci ho probudily rány z děla a kulometu. Zděsil se a chtěl hned utíkat za ní, ale domácí, který měl klíče od vrat domu, ho nepustil ven. Než se rozednívalo, zastavilo před pavlačovým domem fašistické auto. Rejsek začal lítat a křičel: „Tady to máte, všichni jste o tom věděli, teď nás všechny popraví, já nechci umřít!“ Lidé nevěděli, o čem mluví. Mluvil o Ester, začal se dobývat do pokojíku. Ester stála uprostřed pokoje, tušíc, že tohle je konec. Na poslední chvíli utekla spojovacími dveřmi do krejčovny. Kde ji zaměstnanec, který o ní věděl, schoval pod látky a Rejska vyhnal. Ale Ester zazmatkovala, utekla z domu. Stihla zaběhnout za roh domu, proběhla průchodem, ale to už ji zpozorovali vojáci. Už viděla park, viděla rodný domek, zahrádku, tátu s mámou, světlo, které k ní probleskovalo skrze všeobjímající tmu — pak ji vojáci zastřelili. Pavel se nikdy nedozvěděl, co přesně se jí událo, leč okolnosti byly jasné. Na konci osaměle trčí ve svém pokoji a tone v pochmurných myšlenkách. Od úvah o sebevraždě ho vytrhne vzpomínka na Esteřin výrok „Ty musíš žít!“ Kniha končí tím, že se odhodlá jít dál.
Občan Brych – úspěšný pokus o politický román z únorového převratu v roce 1948
 
OTA PAVEL (1930–1973)
-          český prozaik, novinář a sportovní reportér
-          je autorem především autobiografických próz především s tématy z vlastního dětství a ze sportu
-          pocházel z židovské rodiny, velmi se zajímal o sport
-          za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu 
-          po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec
-          krátce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale především se věnoval činnosti redaktora (jako redaktorovi mu bylo umožněno hodně cestovat – navštívil USA, Francii, Švýcarsko, SSSR)
-          při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (maniodepresívní psychóza) v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Insbruckem (kvůli této nemoci odešel do invalidního důchodu, několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel předčasně na srdeční infarkt)
-          některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem) byly úspěšně zfilmovány
Smrt krásných srnců – vzpomínková próza, především vzpomínky na dětství a především na život autorova otce Lea, svérázného židovského obchodníka
Jak jsem potkal ryby – opět vzpomínková kniha, tentokrát zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření
Pohádka o Raškovi – opět sportovní tematika, forma „sportovní pohádky“, inspirovaná životem českého skokana na lyžích Jiřího Rašky
Posmrtně vyšel známý výbor z díla: Zlatí úhoři
 
Drama za okupace 
Varování před fašismem:
-          před nebezpečím fašismu někteří autoři varují - K. Čapek ve hrách Bílá nemoc, Matka (viz výše)
-          ve svých hrách ze 30. let odsuzovali fašismus i V + W - proti pasivitě, strachu, útoky na diktaturu a obhajoba demokracie - např. Sever proti Jihu, Golem, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Nebe na zemi…
-          v režii Martina Friče vznikl v roce 1937 i nejzdařilejší film V + W Hej rup - rovněž proti fašismu
 
Divadlo za okupace:
-          cenzura - zakázáni byli V + W (odchází do emigrace do USA), nesměly se hrát Čapkovy hry
-          činnost divadla D 34 byla přerušena - hráli do roku 1941, E. F. Burian byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře (přežil)
-          v divadle se často uplatňovala zašifrovaná sdělení (gesta herců, intonace apod.), využívala se alegorie:
 
JAN DRDA:
Hrátky s čertem (1945) - tradiční pohádkové postavy (čert, Káča), podobenství o vítězství dobra (Martin Kabát - dragoun, vysloužilec) nad zlem (pekelná říše)
-          doplněno jinotajným motivem zápasu člověka proti strachu ze zdánlivé všemohoucnosti protilidských sil
-          vtipné dialogy, lidový jazyk
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář