21. Náš kraj a naše město v literatuře a umění
Region – zeměpisná vymezení
a) severní Morava – Ostravsko, Opavsko, Lašsko, Těšínsko, Valašsko
b) Pobeskydí – kraj pod Beskydami mezi řekami Ostravicí, Olší a Odrou a mezi Bečvou
c) Lašsko – na Moravě, na jih od Ostravice; Místek, Frýdlant, Kopřivnice, Frenštát, Příbor (přízvuk na předposlední slabice)
d) Těšínsko – na sever od Ostravice, Lučina, Olše; jazykové pomezí mezi polštinou a češtinou – tzv. po naszymu; kraj mezi Bohumínem, Těšínem, Třincem, Jablunkovem
e) Valašsko – za hřebenem Radhoště, tj. Rožnov, Valašské Meziřící, Vsetín, Karlovice
- historická hranice Moravy se Slezskem je řeka Ostravice;
- historickým centrem je Opava.
- teprve na přelomu století s rozmachem průmyslu vzrůstá význam Ostravy, nejdůležitějším městem kraje se stává po druhé světové válce
Regionální literatura
Region
- krajová oblast.
- regionální literatura – je literatura, která je určitým způsobem (zejména námětem a také životem autora) spojena s určitou oblastí a slouží kulturním potřebám těchto oblastí.
- Pokud jde o severní Moravu, mnozí autoři se zde narodili (Petr Bezruč, Vojtěch Martínek, Vilém Závada, Jaromír Nohavica, Jan Balabán). Jiní zde delší nebo kratší dobu působili (Jarmila Glazarová).
Hodnota
- Velmi často se spojuje představa regionální literatury s něčím umělecky méněcenným a dává se do protikladu s literaturou celonárodního významu, dost často s literaturou vzniklou v pražském kulturním prostředí.
Nářečí:
Nářečí = dialekt – nespisovný jazykový útvar užívaný pouze mluvčími z určité geografické oblasti. Obor, který se zabývá vědeckým studiem nářečí, se nazývá dialektologie.
Nářečí v češtině vznikala přibližně od 12. století jako důsledek izolace jednotlivých oblastí a lidí v nich žijících.
Nářečí se uplatňuje především v běžné, neformální ústní komunikaci.
Během 20. století vlivem masových médií nářeční rozdíly mizí.
Na území České republiky máme 4 velké nářeční skupiny:
1. v Čechách se mluví především obecnou češtinou;
2. na území Moravy jsou 3 nářeční skupiny – nářečí hanácká (středomoravská)
3. moravskoslovenská (východomoravská)
4. slezská – sem patří i nářečí Frýdecko-Místecka
Nářečí v regionální literatuře:
- V regionální literatuře se vliv nářečí (dialektu) může i nemusí projevit. Např.:
- Josef Strnadel užívá ve svých lyrických prózách spisovného jazyka
- Petr Bezruč ve Slezských písních užívá spisovný jazyk s prvky dialektu, taktéž Jarmila Glazarová píše spisovně a dialekt používá v dialozích svých próz
- Můžeme se setkat i s dílem, které je celé psané dialektem – např. sbírka Ondry Lysohorského /„Spewajuco piaść“. (Zpívající pěst)
Kulturní instituce:
Ostrava – divadla:
Národní divadlo moravskoslezské – Divadlo Jiřího Myrona (především činohra), Divadlo Antonína Dvořáka (opera, balet)
Malé scény – Divadlo Aréna, Divadlo Petra Bezruče
- výtvarné umění: Galerie výtvarného umění
- hudba: Janáčkova filharmonie
- festivaly: Colours of Ostrava
Frýdek-Místek:
Kulturní využití zajišťuje především Národní dům, který spravuje a provozuje čtyři objekty: Národní dům, Novou scénu Vlast, kino Petra Bezruče a Divadlo Čtyřlístek.
Prvním objektem je historická budova Národní dům s jevištěm, velkým a malým sálem s krásnou štukovou výzdobou, zasedacím sálem, učebnami, klubovnami a restaurací s letní zahradou. Druhým objektem je kino Petra Bezruče s velkým sálem, pódiem pro koncerty, soutěže a jiné akce. Třetím objektem je Nová scéna Vlast sloužící dnes již především jako kino pro diváky filmového klubu a děti. K dalším kulturním zařízením patří Městská knihovna, jejíž místecká pobočka tvoří spolu s Novou scénou Vlast jeden objekt.
Posledním zařízením je Divadlo Čtyřlístek na Slezské. Ve městě jsou činné ještě další kulturní podniky, ať už spolkové nebo soukromé (galerie, diskotéky, rockové kluby, Lidový dům apod.).
Jednou z architektonických památek města je frýdecký zámek s několika stálými expozicemi Muzea Beskyd dokumentujícími jak život v Beskydech a Pobeskydí, tak historii města Frýdku-Místku. V zámeckých prostorách se konají výstavy výtvarného umění, koncerty a další společenské akce, také svatební obřady.
Ve městě funguje také soubor lidových písní a tanců Ostravica, který přibližuje zdejší folklorní tradice. Ve městě probíhá rovněž každoročně Mezinárodní folklorní festival.
Hudební a výtvarní umělci regionu:
LEOŠ JANÁČEK (1854 – 1928)
- narodil se na Hukvaldech; pocházel z rodu, jehož slezské a lašské kořeny byly spjaty s Frýdlantem a Příborem
- byl to skladatel, folklorista, pedagog na pražské konzervatoři;
- mezinárodně uznávaná autorita ve výzkumu hudebního folklóru
- je autorem oper na náměty českých a světových spisovatelů:
o Gabriela Preissová – Její pastorkyňa
o R. Těsnohlídek – Příhody lišky Bystroušky – inspiraci čerpal v krásách lašského kraje, socha lišky na Hukvaldech
o Karel Čapek – Věc Makropulos
- napsal také symfonii Lašské tance
KAREL KRYL (1944-1994)
- dětství a mládí prožil v Novém Jičíně
- stal se kritikem mocných a mluvčím své generace, zejména v roce 1968 (otevřeně kritizoval zradu po příjezdu sovětských vojsk) – Kryl se stal legendou a jeho písně znají všichni Anděl, Morituri te salutant…
- emigroval, v emigraci pracoval pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa
Bratříčku, zavírej vrátka – LP deska s proslulou stejnojmennou písní, reakce na vpád sovětských vojsk
Kníška Karla Kryla – soubor jeho raných textů
JAROMÍR NOHAVICA (narozen 1953)
- přední český folkový písničkář, textař, osobitý zpěvák, skladatel a kytarista, hraje také na heligonku
- pochází z Ostravy
- svou první píseň napsal již v osmi letech, na kytaru hraje už od 13 let
- nedostudoval VŠB a vystřídal několik zaměstnání
- na počátku své kariéry měl problémy s mocí, před nedávnem byl ale obviněn ze spolupráce s StB – nepotvrdil, ani nevyvrátil (kauza se otevřela s písní Jaroslava Hutky Udavač z Těšína, ve které odkazuje na Nohavicovo udávání Karla Kryla
- nyní vystupuje buď samostatně nebo spolupracuje s regionálními kapelami (například se skupinou Čechomor)
- jako hudebník získal řadu ocenění
- nyní žije v Ostravě, nějaký čas bydlel v Českém Těšíně
Dílo:
- Nohavica zpívá buď vlastní písně, využil také překladu ruských písní Vysockého a Okudžavy
- Kromě toho překládá Mozartovy opery do ČJ – např. Don Giovanní
- jeho písně jsou oblíbené, protože zpívá o obyčejném životě a člověku
- často obsahují nářečí z Ostravska a Těšína
Alba:
Darmoděj V tom roce pitomém
Mikymauzoleum Od Jarka pod stromeček
Divné století
Literatura
PETR BEZRUČ (1867–1958) vlastním jménem Vladimír Vašek
- narodil se v Opavě
- poštovní úředník v Brně, Místku
- stáří strávil ve srubu na Ostravici
- píše v období - přelom
- seznamuje se s Ondřejem Boleslavem Petrem (učitel, divadelník a vlastenec), ten ho nejdříve seznámí s historií a problémy jednotlivých vesnic, a obrátí jeho pozornost k sociální a národní otázce Slezska – stává se z něj zastánce práv chudých slezských lidí
- roku 1899 začíná Vladimír Vašek zasílat své básně do časopisu Čas pod pseudonymem Petr Bezruč
- v roce 1909 vychází Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně, tyto byly později přeloženy do mnoha jazyků; Bezruč se stává „národním básníkem“; rád podniká tury po Beskydech
- 64 x vystoupil na Lysou horu, vždy na své narozeniny až do 88 let.
- psal sociální balady a intimní básně (tvůrce nového typu sociálních balad)
- Slezské písně spojují všechny dosavadní umělecké směry – realismus (věcnost vyjádření) a symbolismus (bohatá a sugestivní obraznost, vyhrocená kritika sociálních a národnostních poměrů básníkova rodného kraje)
Dílo:
- Stužkonoska modrá – samostatná báseň, kterou napsal kolem 30. roku života; vzpomíná v ní na mládí, kritizuje poměry v 1. republice
- jeho tvorbu ve sbírce Slezské písně - lze rozdělit na intimní, sociální a národnostní
1. intimní (vliv dvou měšťanských lásek – k Maryčce a Fanynce)
o Labutinka
o Jen jeden krát
o Kdo na moje místo
2. sociální (bída, nemoci, chudoba)
o Ostrava
o Maryčka Magdónova – tragická sociální balada (Maryčka se stará o své sourozence – sirotky, jsou chudí, proto jim musí krást dřevo v panských lesích; je ale přistižena a před ostudou volí raději smrt skokem do Ostravice)
3. národnostní (proti polské a proti německé vlasti)
o 70 000
o Kantor Halfar (učitel, který učí česky; nechce se podřídit, proto dosud nemá stálé místo, nakonec se vdá i jeho láska a Halfar ukončuje svůj život sebevraždou)
VOJTĚCH MARTÍNEK (1887–1960)
- pocházel z Brušperka
- více než desetiletí učil na gymnáziu v Ostravě
- v Ostravě a na Ostravsku patřil k velmi známým osobnostem veřejného života
- založil Ostravskou kulturní tradici, byl dramaturgem Ostravského divadla
- vybudoval Městskou knihovnu ve Vítkovicích
- pracoval v tisku a rozhlase
- nejprve si získal uznání jako literární historik, ale chtěl se stát básníkem, znám je především jako prozaik
- uměleckým vrcholem jeho prózy se stala trilogie
o Černá země – zachycuje 3 desetiletí historie Ostravska od 90. let do konce 1. světové války. Pokračováním trilogie je
o Kamenný řád – kde je zachycen vývoj Ostravska až do nacistické okupace. Představitelka starší generace – hospodyně na statku vidí smysl života v udržení gruntu. Jemu se muselo obětovat všechno i štěstí dcery. Mladší pokolení však vidí, že na světě je mnoho krásnějších věcí než grunt.
o Stavy rachotí – román, který sledoval úpadek soukenického řemesla v jeho rodném městě.
VILÉM ZÁVADA (1905–1982)
- patří k autorům tohoto regionu – narodil se v Hrabové, kde vyrůstal, gymnázium studoval v Ostravě, nakonec vystudoval Filozofickou fakultu v Praze
- básník a překladatel, autor poezie pro děti
- jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné tragického životního pocit (to patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí
- v jeho díle je velmi silný vztah k rodnému kraji
- v době před okupací a za okupace napsal tyto básnické sbírky:
Cesta pěšky – v čase ohrožení národní samostatnosti začíná ve své poezii hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti – nalézá je ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v sepětí s rodným Ostravskem
Hradní věž – napsal za války, ve sbírce jsou patrné jeho obavy o národní osud (věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje)
JARMILA GLAZAROVÁ (1901–1977)
- rodiče Glazarové zemřeli krátce po sobě, když jí bylo asi patnáct let
- ve svých šestnácti letech nalezla Glazarová spolu se sestrou útočiště v internátní škole v Klimkovicích ve Slezsku
- po absolvování se provdala, se svým mužem – lékařem žila v Klimkovicích až do jeho smrti
- poté se odstěhovala opět do Prahy, kde pracovala jako úřednice
- po druhé světové válce působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě
- při stalinistických soudních procesech se podílela na kampaních s nimi spojenými, mj. podporovala trest smrti pro Miladu Horákovou – v roce 1968 projevila lítost nad svou angažovaností v době procesů; na počátku 70. let podepsala petici ve prospěch politických vězňů, ten pak zase odvolala
- její tvorba se řadí mezi regionální prózu Slezska a Beskyd, popisuje v ní historii svého manželství a tragické osudy žen
Roky v kruhu – kronika dvanácti let jejího manželství (bylo velmi šťastné), manžel byl lékař. Žili v městečku Klimkovice v těsném sousedství Ostravy, popisy prostředí, např. tramvaj Ostrava – Klímkovice
Vlčí jáma – psychologický román, líčí spolužití venkovského lékaře s jeho stárnoucí despotickou ženou a mladou schovankou; Glazarová v něm používá slezské nářečí
Děj: Hlavní hrdinka, osmnáctiletá dívka Jana, je sirotek, dostane se však do pěstounské rodiny, která žije v malém městečku ve Slezsku. Vztahy v rodině jsou však nevyrovnané; adoptivní otec Robert je o mnoho mladší než jeho žena Klára, která je tvrdá a panovačná, z čehož vyplývá jejich neplnohodnotný vztah. Robert proto ani nechce být moc často doma a je většinou pryč. Služky, které u Kláry pracovaly, ji nesnášely, ale protože žily v tvrdém kraji, kde bylo málo práce, tak musely zůstat. Jana je však jemná a klidná dívka a cítí se opuštěně; teta Klára ji tyranizuje. Příkladem její umíněnosti může být například její koupě velkého množství levného zelí. Všichni ho pak musí šlapat, což je namáhavá činnost a nikdo už to nechce dělat, ale aby jim dokázala, že to jde, šlape ho sama skoro až do vyčerpání. Nebo si nechá vyrobit zcela nevkusný klobouk, který jí ještě k tomu vyrobí malý, ale protože v něm chtěla jít za každou cenu ven a chlubit se s ním ostatním, tak si ho narazila na hlavu. Nejen, že v něm vypadala směšně, ale ještě ji z toho začne bolet hlava. Jana se chce duševně opřít o Roberta, který jí naslouchá. Platonicky se do něj zamiluje a Klára začne žárlit. Klára ale potom dostane mozkovou mrtvici a je upoutána na lůžko. Nemůže se hýbat ani mluvit, ale vnímá všechno, co se kolem ní děje. Služky se jí posmívají do očí a mstí se jí. Její bezmocnost, je pro ni - pro osobnost diktátora - strašlivá a nakonec umírá. Jana odchází po tetině smrti i od Roberta, protože jí v momentě, kdy ho potřebovala, nepomohl.
Advent – vrcholné dílo. Tento román je řazen do baladických próz.
Děj: Baladický příběh se odehrává na samotě v beskydských horách. Svobodná matka Františka Plesníková (otec jejího syna byl zabit padajícím stromem při kácení) se provdá za mnohem staršího vdovce Podešvu. Nejprve k němu cítí velkou vděčnost, že ji vytrhl z chudoby a učinil svou ženou, ale brzo se dostaví rozčarování. Život na mužově opuštěné usedlosti se stává peklem. Na každém kroku ji trýzní děvečka Rozína, která až do jejího příchodu zastávala úlohu hospodyně. Hospodář vše přehlíží, neoceňuje píli a trpělivost své ženy, zraňuje ji nedůvěrou a neustálým podezíráním. Františčina syna Metoda nemá rád, ukládá mu těžké práce. Veškerý Podešvův majetek je připsán jeho dospělému synovi z prvního manželství. Největší zklamání a ponížení ji však stihne, když po roce manželství zjistí, že ji Podešva podvádí s Rozínou. Zarmucuje ji i Metod svými nezbednostmi a tuláctvím. Jedné mrazivé noci se Metod nevrátí domů. Františka prožívá hodiny hrůzy. Konečně jej nachází schovaného na seníku. Najednou jí před očima vyvstane obraz, který ji často pronásleduje - Podešva a Rozína přistiženi při nevěře. Zesláblá utrpením nevnímá, co je přízrak a co je skutečnost. Netuší, že se oba opravdu vplížili do seníku. Hází po svém přeludu lucernu. Odvádí Metoda a zavře seník na závoru. Za chvíli je seník v plamenech a Podešva s Rozínou uhoří...
MARIE PODEŠVOVÁ
- narodila se v Praze
- byla jednou z prvních hereček němého filmu
- její manžel byl malíř František Podešva, se kterým žila na Soláni v Beskydech (Velké Karlovice)
- její dílo tvoří romány:
o Život s malířem – autobiografie
JAN BALABÁN (1961–2010)
- byl jeden z nejvýznamnějších českých prozaiků, publicistů a překladatelů
- od jednoho roku věku žil v Ostravě
- pracoval jako technický překladatel ve Vítkovických železárnách
- přispíval do časopisu Respekt
- předčasně zemřel v dubnu 2010
Dílo: povídky Prázdniny, Černý beran, Možná že odcházíme
Román: Kudy šel anděl
