2. Doba písemnictví staroslověnského a latinského od 9. do 13. století
2. 1. 2010
Obecná charakteristika středověké literatury
Středověk = obvykle míněno období od konce 5. století do konce 15. století
(mezníky: 476 – rozpad západořímské říše, 1492 – objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem)
- doba válek, častých epidemií, křížových výprav
- doba vzniku království a rozvoje měst
- doba vzniku prvních univerzit (univerzita v Praze – 1348)
- vznik literatur v národních jazycích
- formování nového společenského řádu feudalismu (společenský řád, jehož společným prvkem je půda a její vlastnictví; v užším slova smyslu pak státní zřízení středověké Evropy, založené na poddanství vazalů vůči šlechtě)
- pojítkem mezi antikou a středověkým myšlením bylo křesťanství (povoleno v roce 313 císařem Konstantinem, formovala se zvlášť východní (byzantská) církev s vlivem řečtiny a západní (římská) církev s vlivem latiny
- umění středověku – románský sloh a gotika
Románský sloh – první jednotný umělecký sloh středověku
- vznikl na území Francie, Itálie a Německa (země patřící k římskému impériu)
- myšlenkově vycházel z šířícího se křesťanství (například obrazy beránka na stěnách katakomb jako symbolu Ježíše Krista)
- stavěly se především církevní stavby (rotundy s kruhovým půdorysem a baziliky – vícelodní kostely), kamenné hrady
- masivní stavby se silným zdivem, klenbami podpíranými silnými sloupy, okna úzká, klenutá půlkruhovým obloukem
Gotický sloh – vystřídala románský sloh, vznikl ve Francii a šířil se po celé Evropě
- nejtypičtějším znakem je směřování vzhůru, lomený oblouk a klenba nesena žebry
- okna i dveře – vysoká, uplatňoval se také lomený oblouk, okna zdobená barevnými vitrážemi
- stavěly se katedrály (například v Paříži Notre Dame či v Praze Chrám sv. Víta) a hrady, tvrze (u nás Karlštejn nebo např. Karlův most)
Charakteristika středověké literatury:
- znalost písma byla omezena jen na duchovenstvo, proto literaturu šířili zpočátku pouze ústně profesionální pěvci a přednašeči, nazývání trubadúři (sami své skladby, většinou veršované, přednášeli a zpívali, doprovázeli se na strunný hudební nástroj; náplní jejich písní byly společenské události, přírodní a milostná lyrika; autory většinou neznáme)
- psaná díla se vytvářela zpočátku v jazycích uznaných církví, tj. latině, řečtině, později staroslověnštině; náměty čerpali z textů biblických či antických
- souběžně se rozvíjí literatura duchovní (náboženská) a světská (nenáboženská)
- středověký hrdina se proměňoval – zpočátku to byl světec nebo mučeník bojující za víru v Boha;
vlivem křížových výprav pronikal do literatury dobrodružný prvek, hrdinou se stává rytíř nebo král bojující za svého pána, Boha a víru, je silný, odvážný a chrání slabé a bezbranné, je uctivý k ženám – rytířská epika;
dvorská lyrika – kult ženy, milostné písně;
drama – oficia = náboženské hry; světské drama vznikalo z náboženských her
Žánry středověké literatury: píseň,legenda, rytířský epos
Slovanské kořeny našeho písemnictví – staroslověnská literatura
- období 9. století, Velká Morava
- první raná forma státu na našem území byla Velkomoravská říše (8.-9.st.) - vláda knížete Rastislava - usiluje o církevní nezávislost Velké Moravy --› žádá papeže v Římě o vyslání křesťanské misie, která by vychovala kněží, papež ale neodpovídá --› obrací se s žádostí na Byzanc --› r.863 příchod 2 věrozvěstů: Konstantin(později přijal jméno Cyril) a Metoděj(bratři, pocházeli z řeckého města Soluň)
- význam:
- politický (hráz proti franské expanzi)
- náboženský (křesťanství v jazyce slovanském – překlady náboženských textů)
- literární (základ slovanského písemnictví)
- k šíření křesťanství vytvořili nové písmo hlaholici (z malé řecké abecedy) = první slovanské písmo, později předělané na cyrilici (z velké řecké abecedy), které se později vyvinulo v azbuku (dnes například ruština, bulharština…)
- jazyk staroslověnština (jazyk Slovanů, kteří žili v oblasti Soluně, bohoslužební jazyk--› x latina srozumitelné, byl to první spisovný a literární slovanský jazyk, přeložili do něj i důležité části Bible)
Literární památky:
Proglas - veršovaná předmluva k překladu evangelia, autorem zřejmě Konstantin
- obhajuje v něm právo člověka na bohoslužbu v mateřském jazyce:
„Chci raději pět slov pověděti
a svým rozumem je říci,
aby i všichni bratři rozuměli,
nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.“
Takzvané moravsko-panonské legendy – psané prózou, zaměřeny na život bratří a obranu jejich díla:
Život Konstantinův – autorem zřejmě Metoděj
Život Metodějův – autorem jejich žáci (žáci se po rozpadu VM přesunuli do Chorvatska a Bulharska, kde byla staroslověnština přijata jako oficiální jazyk, hlaholice se zjednodušila na cyrilici; část žáků přešla do Čech – centrum měli v Sázavském klášteře)
Latinsky psaná literatura – legendy a kroniky
- období 10. a 11. století, český stát
- po rozpadu VM v roce 907 se kulturní centrum přesouvá do Čech, kde vládnou Přemyslovci; ti hledají oporu v německé říši, a tak podporují rozvoj latinské vzdělanosti; vliv latiny posílilo i založení biskupství v Praze (973), druhým biskupem je Čech Vojtěch, který se snažil sloučit východní i západní tradice – staroslověnštinu i latinu, které zpočátku fungují vedle sebe
Literární památky ve staroslověnštině:
- centrem staroslověnštiny je Sázavský klášter, kde mniši během 11. století navazují na cyrilometodějskou tradici a rozvíjí staroslověnskou vzdělanost, významným opatem kláštera je Prokop; mniši jsou nakonec z kláštera vyhnáni
První staroslověnská legenda o svatém Václavu – legenda představuje Václava jako zbožného, spravedlivého a mírumilovného člověka
Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu – v této legendě autor píše o dějinách křesťanství a navazuje na cyrilometodějskou tradici; líčí život sv. Václava i jeho babičky sv. Ludmily
Legenda = prozaický nebo veršovaný epický literární žánr, který se hojně rozvíjel zejména ve středověku. Podává zprávu o narození, životě, utrpení, umučení či usmrcení světců či světic, o jejich mimořádných činech a zázracích. Legendy měly původně výchovný ráz. Existují dva typy legend – první z nich se soustředí na život světce, druhý podává zprávu o jeho umučení a vstoupení do nebeského království. Legendy se rozvíjí i na přelomu 19. a 20. století – Julius Zeyer: Tři legendy o krucifixu.
Kdo byl svatý Václav? Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Václav
Literární památky v latině:
a.) legendy:
- latinské legendy se zabývají stejnými tématy jako legendy staroslověnské
- legendy z tohoto období se soustředí výhradně na domácí světce, mají sloužit k upevnění českého křesťanství a k reprezentaci Čech před cizinou
Kristiánova legenda – vycházela z Druhé staroslověnské legendy a líčila život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily
b.) kroniky:
- ve středověku se rozvíjí i dějepisná próza – kroniky
- nejstarší české kroniky jsou psány latinsky
Kosmas – Kronika česká (12. století)
Kosmas – autor nejstarší české kroniky
- studoval v Lutychu, s manželkou Božetěchou (zmiňuje se o ní v kronice) měl syna Jindřicha
- byl vysvěcen na kněze a stal se děkanem svatovítské kapituly (sbor kněží při chrámu)
Kronika česká – ač je psána latinsky, má vlastenecký ráz (vyzdvihuje nutnost upevnění českého státu a křesťanství za vlády Přemyslovců)
- kronika je psána prózou, která je prokládána verši
- popisuje události od biblické potopy světa, přes nejstarší dějiny Čechů (pověsti) až po Kosmovu současnost (kronika končí v roce smrti autora – 1125)
- Kosmas se často vrací k antice i Bibli, o staroslověnské liturgii se v kronice nezmiňuje
- Kosmas čerpal ze tří zdrojů:
a.) bájná vyprávění starců = ústní lidová slovesnost, nejstarší pověsti
b.) hodnověrné vyprávění očitých svědků = zachycuje vypravování pamětníků událostí
c.) vlastní zážitky
Zbraslavská kronika (14.stol.) – původně klášterní kronika, psali ji opat Zbraslavského kláštera, zachycuje půl století
Kronika = epické dílo veršované nebo prozaické, v němž autor sleduje dějinné události v chronologickém sledu (chronos (řec.) = čas; tj. tak jak šly za sebou); k našim nejznámějším kronikám patří Kosmova Kronika česká, Zbraslavská kronika, Kronika tak řečeného Dalimila, Husitská, kronika Václava Hájka z Libočan.
Počátky česky psané literatury
- latina postupně získala výsadní postavení nad staroslověnštinou, byla však přístupná jen určitým vrstvám obyvatel – vzdělancům (kněží, studenti, někteří feudálové)
- asi od 11. a 12. století se objevují v textech známky češtiny (bohemika, glosy) – jazyk, kterým se šlo obracet k lidu, kterému obyčejný lid rozuměl a mohl se tak jeho prostřednictvím obracet k víře (a poslušnosti)
Bohemika – česká slova a věty, které se objevují v latinských a staroslověnských textech
- jsou to především jména místní (názvy obcí, měst, řek, hor), vlastní jména, odborná slova
Glosy = vysvětlivky
- poznámky v češtině, které vysvětlují latinský nebo staroslověnský text
- objevují se buď mezi řádky (glosy interlineární) nebo na okraji textu (glosy marginální)
- někdy se nevztahovaly přímo k textu
Nejstarší české památky – dvě duchovní písně:
Hospodine, pomiluj ny - 2. pol. 10. stol.
- první česká duchovní píseň,obsahuje staroslověnské prvky
- byla zpívání v kostele i mimo něj
- stala se jakousi hymnou, později i válečnou písní
„Hospodine, pomiluj ny!
Jezukriste, pomiluj ny!
Ty, spase všeho mira,
spasiž ny i uslyšiž,
Hospodine, hlasy našě!
Daj nám všěm, Hospodine,
žizn a mír v zemi!
Krleš! Krleš! Krleš!“
Svatý Václave, vévodo české země – 12.–13. stol.
- druhá česká nejstarší duchovní píseň, plnila funkci hymny
- původně měla tři sloky, ale do 15. století se rozšířila na devět (za husitských válek se zpívala jako projev odporu k cizáctví)
„Svatý Václave
vévodo České země
kněže náš
pros za ny Boha
svatého Ducha Kyrieleyson
Nebeské toť dvorstvo krásné
blaze tomu ktož tam pojde
život věčny
oheň jasný
svatého Ducha Kyrieleyson
Pomoci tvé žádáme
smyluj se nad námi
utěš smutné
odžeň vše zlé
svatého Ducha Kyrieleyson“
Laicizace a demokratizace literatury
- ve 13. a 14. století vznikala literatura latinská i česká, světská i duchovní
- v této době se prohluboval proces demokratizace a laicizace literatury
Demokratizace = zlidovění
- literatura se dostává ke stále širším vrstvám obyvatel – začínají psát autoři z řad měšťanstva, studenti
Laicizace = zesvětštění, pronikaní světských (nenáboženských) prvků
- do literatury pronikají motivy a témata neduchovní povahy (vedle děl o životě světců a duchovních písní se začíná uplatňovat rytířský epos, satira apod.)
Česky psaná literatura se rychle rozvíjí, svého vrcholu dosahuje ve 14. století (Alexandreis, Kronika tak řečeného Dalimila, Legenda o sv. Prokopu, Legenda o sv. Kateřině, satirická díla, první dramata)
POUŽITÁ LITERATURA:
POLÁŠKOVÁ, Taťána. Literatura - přehled středoškolského studia. Třebíč : VYUKA.CZ, 2005. s. 16-24.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář